| Divokým Kurdistánem '99 | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Po dlouhých a težkých bojích mezi tureckou armádou a kurdskými separatisty usilujícími o vznik nezávislého Kurdistánu nastal v Turecku relativní klid, zaručený predevším mocnou prítomností armády ve východním Turecku. Akce kurdů se omezily na teroristické útoky. V červnu byl vůdce Strany Kurdských Pracujících (PKK), sám terorista odpovědný za životy mnoha lidí, Abdulah Oçalan zatčen v Nairobi a předán tureckým úřadum. Jeho přeprava pod vlivem narkotik vyvolala obavy o spravedlivost a nestrannost soudu, konaného za přísných bezpečnostních podmínek a s vyloučením médií na ostrově Imrali v Marmarském moři. 2.6. 1999 udělil soud Oçalanovi trest smrti, ten se na místě odvolal. Krome toho ale pohrozil pěti tisíci věrnými bojovníky, kteří v případe jeho smrti začnou rozsévat smrt a chaos po celém Turecku. Na důkaz platnosti jeho slov vtrhla skupina ozbrojenců do Izmirské kavárny a střelbou z automatických zbraní zdemolovala celý interiér včetne přítomných lidí. S nápadem uspořádat expedici "Divokým Kurdistánem '99" přišel na podzim '98 Kajman. V návalu prvotní euforie jsme chtěli vyrazit počátkem prázdnin dvěmi auty ve složení: Kajman, Martin, Voloďa, Gazda, Ondřej, Doubravka, Martin 2, Kristýna, projet Turecko a zdolat biblický Ararat. Poněkud naivní plán od začátku poněkud vázl na nedostatku aut a informací. Jak informací přibývalo, oddělovali se postupne z různých důvodu méně otrlí členové expedice a když oznámil svou neúčast i Ondřej, doposud zajištující naši automobilovou přepravu, museli jsme zásadně přehodnotit celý plán. Nakonec jsme se rozhodli jet do Turecka pravidelnou linkou Praha - Istanbul společnosti Tourbus. Autobus odjíždí každé úterý z Prahy a každou sobotu z Istanbulu. Jakoukoli konkurenci preválcoval predevším cenou: zpáteční jízdenka 3700 Kc. Vlastní trasa Tureckem dostala také konkrétní obrysy. V plánování nás nejvíce omezovala doba platnosti Tureckého víza. Pro občany České Republiky se vystavuje na jeden měsíc a prodloužit ho v Turecku je možné jen teoreticky (na cizinecké policii, která Čechum víza vetšinou neprodlouží). Jedinou chmurou v průbehu příprav byl kolaps Kajmanova stanu po pokusu impregnovat ho, a protože byl mistr Jan Hus upálen v pro nás poněkud nevhodný den, nebylo kde nakoupit nové spojky tyčí.
 16:00 Všichni čtyři účastníci expedice
(Gazda, Kajman, Martin a Voloďa)
úspešně dorazili na šesté nástupište autobusového nádraží Florenc. Po rozloučení z přáteli
a príbuznými odjíždíme v 17:00, přesnč podle jízdního řádu. V autobuse je obsazeno pouze jedenáct míst, a protože s námi cestuje ješte Madla a Petr, zabíráme zatím nadpoloviční počet sedadel. Ještě na Brněnské dálnici roznáší jeden z řidiců teplé nápoje (čaj nebo kávu). 19:30 Odjíždíme z Brněnského autobusového nádraží. Nyní nás jede celkem patnáct plus dva turečtí řidiči. 20:30 Slovensko - Česká hranice. Opravdu netuším, na co čekáme. 21:37 Slovensko - Maďarská hranice. Stojíme tu asi tri čtvrtě hodiny a celou tu dobu svítí na železničním prejezdu vedle cervená. Kajman odmítá další caj nebo kávu, řidičova reakce je jednoznačná: "Jak nechci? Musíš."
Našimi dalšími spolucestujícími jsou dva Finové, bratr a sestra. Do Čech pčijeli vlakem pčes Estonsko, v Praze přespali v Šervůdu a pokračují za rodiči k moři. Dívka na otázku zda studuje odpovídá: "Ne cestuju". Je o hodinu více, Rumunské silnice jsou v příšerném stavu. Druhý řidic který usedl za volant si z toho ale nic nedělá a žene autobus díra nedíra, značka neznačka. 10:22 Zastavujeme na čaj u restaurace kterou vlastní jakýsi turek. Gazda dohodl s řidiči, že vystoupíme v Edirne, Madla si všimla cedulky prilepené na palubní desce autobusu. Stojí na ní: MasAllah, heslo oblíbené v cestopisu z roku '95.
13:52 Na cestě se opět objevuje asfalt, kolem ubíhá krajina polí a omšelých vesnic. Jejich obyvatelé vypadají jakoby v živote neviděli autobus s datem výroby po druhé světové válce. Jednou místní specialitou jsou sloupy elektrického vedení. Koukají z nich pahýly větví a moc by mě nepřekvapilo, kdyby měly i kořeny. 14:34 Silnice konecně dostává parametry alespoň rozbité okresky. Výhled z okna připomíná velmi zchudlý Dallas. Težní stroje, ropné skvrny, nádrže na vyteženou surovinu. Řidiče už nebaví brát ohledy na autobus a vzhledem ke stagnující kvalitě vozovky jedeme nyní až hrozivě rychle. 15:20 Konečně rozumná cesta. Tesně před najetím na objíždku byla Bukurešt devadesát kilometrů, nyní je šedesát. Po celý tento dvouhodinový výlet se všichni cestující dobře bavili. Totéž nelze ríci o řidicích. 16:30 Rumunsko - Bulharská hranice. Dvouhodinové čekání nám šoféři zpříjemňují kostkou ledu, která je v panujícím vedru vítaným osvěžením. Na silnici probíhá práce, rychlost je omezena na čtyricet, předjíždění zakázáno. Jedeme asi šedesát, ale hlavně predjíždíme. Řidičovo konání viděl policajt, nechal ho vystoupit a dal mu pokutu. MasAllah! 20:09 Zase nás staví policajti, tentokrát jen za překročení rychlosti. Je z podivem, že řidiči jsou veselejší než kdykoli před tím. MasAllah! 20:29 Nikoho už nepřekvapí další zastavení. Nejací lidé z ministerstva dopravy v policejních uniformách chtějí vidět jízdenky. Proč asi? Při další zastávce na čaj (kávu) jsem už nevydržel tlak nevědomosti a zeptal jsem se jednoho z turků co znamená MasAllah [mašaláh]. Doslova je to "jak chce bůh", ale muslim se nad tím rozplývá jakoby stál nad pulročním vnoučkem.
1:06 Policisté jsou skutečně aktivní. Tentokrát nevím, proč nás staví. Vzhledem k denní době není vyloučeno, že jen z nadšení noční službou. 1:20 Bulharsko - Turecká hranice. U jednoho okénka kupujeme víza za 10 USD, u dalšího nám je orazí a pošlou nás dál. Všechny, kromě děvčete které nemá z dřívejší návštevy zaplacenou jakousi pokutu. Na řadu přišla diplomacie našich dočasných ochránců a dobrodinců, dívka pokračuje dál k prohlídce autobusu. Spočívá v tom že všichni vyndají svoji bagáž a celník nahlédne do kufru a potom projde autobusem. 2:29 Kompletně odbaveni vjíždíme do Turecka. V Praze prší, tady je jasno. Proti jízdnímu řádu máme asi hodinu náskok, tak stavíme u další restaurace. Nad čajem, který zase neplatíme diskutujeme s řidici o Praze, o pivu, o becherovce, o kurdech, o terorismu, o penězích, o životě, o Turecku, o nich, a samozrejmě o čaji. 4:33 Vystupujeme v Edirne na otogaru (autobusovém nádraží), je nám doporučen chlapík, jehož cestovka nás zaveze do Çanakale. Autobusy v tuhle hodinu pochopitelně nejezdí, tak sedíme v cestovce a koukáme do zdi. Pujdeme nejspíš na čaj, čumet do jiné zdi. Ani pravý turecký čaj v nás neprobudil umění smlouvat, jedeme proto jen pár kilometrů do Havsy (cena 300 TTL, kurz 426,4 TTL za 1 USD). Autobus jede v 6 00.
16:58 Nohou společnou a nerozdělnou vstupujeme na Asijskou půdu. Jsme v Çanakale. Do Tróje jedeme dolmusem (dolmus znamená turecky "plný", a náš ford Tranzit je "zaplněn" dvanácti lidmi.). Brány Tróje se zavírají ve 20 00, a tak se necháme zlanařit majitelem místní hospody, abychom spali u něj. Tedy pod pergolou ze psího vína. Za večer jsme každý zlikvidoval tři piva Tuborg, kousek melounu, pár oríšků a odmítli çok gizel (prekrásnou) madam. Osmnáctiletá dívka stála 11 USD, vše ostatní 20 USD. Asi jsme se měli pčedem zeptat, kolik stojí pivo.
Od včerejší snídaně hladovíme, a tak vyplňujeme marné čekání jídlem a pitím. Poprvé v Turecku okoušíme nebalenou vodu. Předpoklad že hospodský nepčijde se během snídaně změnil v jistotu, takže našemu odchodu brání pouze absence Kajmanových sandálů. Místní pes si je schoval u boudy, s navracením však problémy nedělal.
11:30 Pešky se vydáváme na hlavní silnici smčr Bergama, cestou nám snad někdo zastaví. Třeba chlapík s terénní toyotou jejíž korba smrdí rybinou. Na hlavní stopujeme s Voloďou drahnou chvíli, než se na radu Kajmana počneme přesouvat na vrchol blízkého kopce. Asi v půli cesty nám zastavil, no jak to ríci... vrak. Naložili jsme bágly na korbu, řidič se zeptal jestli spěcháme, otevřel kapotu, a tu jsme teprve zjistili jak moc velký vrak to je. Motor velmi nápadně připomínal moskviče, jen chyběl vzduchový filtr, v místě kde má originálně být nádržka vody do ostřikovaču byl kanystr ze šlaufkem a místo jedné zátky byl použit dřevěný kolík. Krom toho vyndal majitel bovden, který měl očividně důležitou funkci, zatím jsme ale nedokázali určit jakou. Lanko bovdenu bylo přetržené, tak se řidic nechal roztlačit a vyjel s námi k nejbližšímu servisu. Asi pět set metrů zpátky. Směr našeho pohybu vyvolal na tvárích Kajmana a Gazdy úsmev, protože právě nasedaly do automobilu inženýra, stavitele benzínových pump. V opravně se vlastník onoho vozítka pochopitelně snažil sehnat nové lanko, ale nejpodobnejším předmětem na sladě byl drát podobného průřezu. Nahradil tedy lanko drátem. Když se snažil vrátit bovden zpět, došla nám jeho funkce: zprostredkovával přenos mechanické energie mezi spojkou a pedálem spojky. Tento pokus byl neúspešný, tak se mechanik amatér pustil do ješte bizardnejších kombinací. Například vypustit z celé soustavy bovden a vést pseudolanko vzduchem, ale taková blbost fungovat prostě nemohla. Ve finále byly všechny díly vhozeny na korbu, auto roztlačeno a dalších deset kilometrů ujeto na dvojku. Poslední ránu mi zasadila návšteva benzínky, místo nádrže otevřel hazardér se životy okolních lidí haubnu, vyndal kanystr, doplnil benzin, vložil šlaufek a jelo se dál, pochopitelně na dvojku. V Ezine odkud nás bere banda divadelníků předjíždíme Kajmana s Gazdou, a zatím co náš stop k čerpací stanici pred Bergamou byl hlavně otrava, klůkum staví nákladák, který sice neměl na masce MasAllah, zato přesně tak vypadal. Šofér Sami Kuzu je skvelej, neumí anglicky, zhusta troubí a kalí to jak se dá. V průběhu jízdy od něj získali dvě jeho adresy do Manisi, dvě jeho fotografie s podpisem, čtyři čaje, dva obědy, dvoje koupání v moři a co je nejdůležitejší samotnou cestu do Bergama. Na oplátku mu věnovali jednu adresu, jednu krabičku zlatých Máček a mnoho díků. Protože při druhém koupání jsme se kousek za již zmiňovanou pumpou koupali i my, pokračujeme dále Samiho autíčkem všichni, já a Voloďa na korbě. V Bergamě se vrháme na první vodovodní kohoutek a pijeme co se do nás vejde. Cestou na akropoli se ješte zastavíme v čajovně, platí za nás místní giftshopák. V průběhu řeči nám nabízel svůj byt, jidlo a ženy za 1500 na osobu. V cestopise z devadesátého pátého je psáno: Nocleh výborný, v rozvalinách možný. No co, časy se mění a tak nás ve 21:00 zastavuje policajt - stráž akropole a odkazuje nás kamkoliv, ale hlavně ne na akropoli. Překvapeni, jak rychle se v těchto jižních končinách mění den v noc, hledáme potmě nocleh v Bergamě. Jelikož nechceme dát ani floka, a přitom zůstat ve městě, dá to práci. Nakonec zabíráme pahorek u Červené baziliky, který před malou chvílí opustil pasák se svými ovečkami. Škoda, že ho neopustily také jehnečí exkrementy, povalující se vůkol. V noci zase otravuje pes.
"Pokud se na akropoli vydáte rovnou z města, místy chybí plot", tak se alespoň praví v cestopisu z roku devadesát pět. Poučeni ze včerejška, jdeme raději po cestě. Vede do kopce a mohla by být i kratší.
Sestup zpět do Bergama je pohodlnější i rychlejší než cesta vzhůru, tešíme se na hektolitry vody, které vypijeme ve městě. Křivolaké vedlejší uličky, jejichž kouzlu jsme nemohli odolat nás zavedly až k Červené bazilice (s GO25 vstup volný). Bazilika "Egyptských bohů" je docela zachovalá stavba z červených cihel. Přízvisko "Egyptských bohů" pochází z dob, kdy ve výklencích hlavní a jediné lodě stály jejich sochy. Kromě standardních cest spojuje "vně" a "uvnitř" chrámu i podzemní chodbička. Psi , kterých je v Tureckých městech plno, se i tady bez hnutí vyvalují na slunci. Stop směrem na Izmir (a dále Selçuk) se Gazdovi s Kajmanem zase povedl. Ve velmi krátké době jsou v Selçuku, zatímco my se prvním autem dostaneme jen asi 10 kilometrů. Je tam to nejhorší místo na stop, ale zato první pláž se sladkovodní sprchou. Při koupeli v moři šlápl Voloďa na druhého ježka. Ten první jej zranil v Kilibahiru před plavbou do Asie, a ani ostatním není místní fauna nakloněna. Gazda - poraněn ježkem, Kajman - okraden psem a ke všemu po sobe místní ovce nesplachují. Toto je bohužel jen krátký výčet nepříjemností, které nás postihly skrze Tureckou zvířenu, ale jiste se ješte nějakých dočkáte.
I přes naprostou nepřízeň okolností se nám nakonec podaří stopnout mladou slečnu, která, ač
potěšena konverzací s námi, nás odvezla jen další kousek. Místo ztracené v okolní pustině,
kterému vévodí semafor. I přes nesporné výhody stopu kolem křižovatek čekáme drahnou dobu.
Duševně i fyzicky vyčerpaní se asi v 21:00 Sraz na Selçuckém nádraží. Už ve čtyřech nakoupíme meloun a ekmek (večeři) a jdeme spát směrem na Efez. Cestu lemují sady broskvoní, obohatíme tedy svůj jídelníček a pod jedním ze stromů nalézáme i útočiště na noc. Je ukrutné vedro bránící i jen myšlence na spacák, avšak hejna komárů nedovolují spát mimo spacák => nedá se spát. Tato kritická zkušenost mě donutila formulovat a odzkoušet čtyri body nazvané: Použití vlasů v boji s obtížným hmyzem
Efez sice zahladil naše zklamání Trójou, Gazdu však naopak naštvalo, když cestou zpět do Selçuku zjistil, že mu jakýsi dobrák na bráně, kde nám pohlídaly bágly, štípnul hodinky, poněkud neopatrně ponechané všem na očích. Vlak do Denizli jede v 16:50, do té doby doplňujeme zásoby tekutin, mailujeme domů (internetová kavárna je na náměstí přiléhajícím k nádraží) a Gazda pečuje o svůj zevnejšek. 16:42 Lístky do Denizli stojí 750TTL, po předložení GO25 jedeme za 600TTL/os. Velmi nás překvapilo, že vlak přijel i odjel zcela přesně. To je ale vyváženo velmi nízkou cestovní rychlostí. Jedeme zhruba tři hodiny a jsme sotva v polovině trasy Selçuk - Denizli (asi 180km), nemluve o tom že souprava se honosí názvem EXPRES. Rád bych poskytl jednu radu budoucím generacím. Pri nastupování či vystupování z vlaku se totiž mužete dostat do tlačenice. V takovém případe zapomeňte na slušnost a jděte. Tím myslím, lokty srážejte ty, co jsou vetší než vy a kopejte do těch menších. Jakmile se někde usadíte, je vše zase normální a na své oběti se klidně usmívejte. Oni to udělají také.
Návšteva čistých toalet odhalila několik slabin: Bez zjevné příčiny nyní jedeme asi dvojnásobnou rychlostí, takže cesta možná nepotrvá šest, ale jen čtyři až pět hodin. (Nic proti Ukrajinské kalvárii: 60km - šest a půl hodiny.) Pro predstavu cást jízdního rádu:
21:12 Průvodčí hlásí Denizli. Hned po vystoupení z vlaku nás místní sheriff zlanařil do penzionu (5000TTL za všechny). Vykoupeme se a vypereme - SLAST
6:00 Uvažovaný čas budíčku. Po noci v pohodlí a bez komárů se nikomu nechce vstát. 8:15 Pomalu lezeme z postelí a naše cestovní nadšení je v trapu. S těžkým srdcem musím také zaznamenat první skutečnou tragédii. Dopsala mi tužka, a tak následující text musím psát cizí. Pamukale, travertinové lázně využívané již starými řeky. Termální prameny bohaté na vápenec (travertin) tvoří jezírka, kaskády a kupy. Turci však tuto přírodní zajímavost částečně zdevastovali. Nápravu sjednalo až UNESCO, podle jehož rozhodnutí byly hotely na místě řeckých lázní Hierapolis zbourány a voda opet protéká zčásti přirozenou cestou. V současnosti se na původní terasy nesmí, Koupání je možné jen v nevzhledných betonových nádržkách. Ty sice postupně "obrustají" vápencem, ale jejich estetická hodnota je a nejakou dobu ješte bude dost nízká. Zcela jiný pohled na ona jezírka však poskytne koupel v teplé a travertinem prosycené vodě, patlání se v bahýnku, válení se pod vodopády a jiné požitky z vody a slunce. I zde se bohužel najde stinná stránka. Bílé částecky horniny se zachycují na všem co s nimi přijde do styku a poslední jsme z těl smyli až za dva dny. Usazeniny na oděvech a ve vlasech vydržely v krajních případech až domů. Pamukale je dalším turistickým místem na naší cestě, a tak příliš nepřekvapí přítomnost dalších čechů a slováků, jsoucích zde na montáži. Po návratu (200TTL/os) do penzionu sníme meloun (230TTL/5,8kg), sebereme bágly a vypravíme se na otogar. Denizli - Antalya chceme jet stopem sháníme tedy odvoz do nedaleké vesnice. Pomáhá nám chlapík z penzionu, když se zmíníme o našem stopu, diví se, že nejsme holky, potom že nás nikdo nezneužil a nakonec nám nabídl cestu kamkoli za "fuck", dokonce chtěl pčidat i večeři, když se nás s ním vyspí více. Odmítáme ho s nědejí, že si dělal legraci. Mimo to z něj vypadlo, abychom jeli přes Burdur, ne přímo do Antalye. Silnice nakreslená v mapě je značně pofidérní. Dolmus nás zavezl na konec světa. Rovná silnice, pár domů opodál, benzinová pumpa, jinak pole a kamení. Jdu s Voloďou na vršek, asi za deset minut zkontroluji dalekohledem Kajmana s Gazdou, akorát odjíždějí. Po tři čtvrtě hodiny staví náklaďák a my poprvé zakoušíme pocit pořádného stopu. Jedeme skutečně daleko. 19:00 Ještě jsme ani pořádně nezačali stopovat, když tu náhle přijedou naši kolegové. Na další postup kašleme, spíme společně na stavbě. Ve zdech jsou podivné otvory, užíváme jich k dopravě nežádoucích materiálů ven.
Nové dvojice jsme rozlosovali následovně: Kajman a Martin Gazda a Voloďa První skupina boří mýty, nejprve zastavuje fatih (náklaďák vetšinou žluté barvy, jakých jezdí po Turecku spousta, dodnes bez nás), potom kamion - cisterna. 12:00 Štastný a hlavně rychlý příjezd do Antalye. Na oslavu si dáme döner kebab a jdeme na sraz. 13:06 Druhá skupina na domluveném místě není, zato je tu krásné pobřeží. Strmé útesy přecházejí na opačné straně zálivu v písčitou pláž na pozadí zelených pahorků Asijských. Všude podél schodů k mori je spousta odpadků od i z lidí. Voda je teplá tak, že ochlazení hledáme raději ve stínu. Naštěstí v nouzi nejvyšší prišel turek a slovy: "gizel su" (dobrá voda) mě vyzval, abych jej následoval. Pramen ve skalní jeskyni je chladný, vskutku gizel, ale i zde jsou střepy a jiný bordel. 15:00 Přijeli Voloďa a Gazda. Všichni se vykoupeme a při té příležitosti sdělujeme Volodďovi, že se ode dneška bude psát Voloda ě.p., tedy že obdržel titul ěerný Petr. Gazda nadšeně souhlasí a vypravuje stop tak podobný těm mým s Volodou č.p. Než jsme se umyli u pumpy, Martin a Kajman odjeli (fatihem). My (Gazda a c.p.) jsme tam zůstali další půl hodinu, než zastavilo asi 25. auto. Nejprve ríkali že jedou do Isparty, ale nakonec nás vzali kousek za Burdur. Tam jsme také poprvé a naposled něco rychle chytili - tirák. Docela komfortní, přesto se vloudila chybička. Kabina obsahovala jen dve sedačky a na lehátku se usídlily naše bágly. Odnesl jsem to já. Zatím co Voloďa tři čtvrtě hodiny chrápal, moje kyčle se zvolna rovnaly do tvaru odkládacího můstku. Nakonec jsme vystoupili přímo do p... pekel. Půl hodina před Buçakem se dala, ale hodinka v Buçaku na rozpáleném asfaltu, bez kouska stínu a s remcajícím Voloďou č.p. mi vzala cestovní náladu i chuť kamkoli jet. Když mi tedy došla trpělivost a všechna sprostá slova co znám byla už několikrát použita, vyšlápl jsem si do půlky silnice a mával jako když hoří. Ihned zastavil zelený peugeot 106. Vida jak to jde. Melo to pochopitelně mouchy, uvnitř kromě fajn ženy také dvě děti a kupa zavazadel. První půlku cesty byl můj zorný úhel zcela vyplněn špinavým dnem batohu, Voloďův také. Druhá půlka byla lepší. Turkyně byla vdaná, zavolala manžela s oplem omegou, kam prestoupili děti. Ve třech nám cesta na Antalyjský otogar velmi příjemně utekla. Odtud nebyl problém dojet dolmusem a pěskobusem na sraz do Atatürkova parku. Při koupeli má Voloďa č.p. zase problém s faunou, pokousal ho ježek v mechu, kudy ostatní dvakrát v pohodě prošli. Máme v plánu opustit skaliska, koupit ekmek, vyměnit Amexy a autobusem dojet na Anamur. Téměř vše se povedlo, jen v bankách zavírají po celé Asii v 17:00. Jediná která nás byla v 16:55 ochotna obsloužit, si za zprostředkování úctovala 45%. Měníme tedy dolary v exchangu.
Náš první pozitivní zážitek ze smlouvání. Gazda a Kajman se vydaly koupit jízdenky za 12000TTL, i když mají jen 8000TTL. Z jedné cestovky je vyhodí, v další uspějí. Odjezd 22:00. Nutno podotknout, že sleva není zanedbatelná 4000TTL = 333,3Kc. 18:00 Nemáme čtyři hodiny do čeho píchnout, zaměstnáváme se psaním pohledů (250TTL/pohled), pojídáním bonparů furé a dopisováním deníku. Konečně nemá skluz, Gazda dokonce rozepisuje: Obecný poznatek z Turecka 22:00 Odjezd, večeříme ekmek a vodu, spíme.
3:30 Brána hradu je sice zavřená, ale pro nás není překážkou. Noční prohlídky se nezúcastnil Voloďa č.p. Ostatním se líbila, i když jsme po tmě nenavštívili nejhezčí místa. Zbytek extrémně lepkavé noci trávíme na lavičkách a stolech v bráně. 4:30 Přichází muezín do mešity postavené v areálu hradu. Ješte že nespíme.
U přilehlé restaurace stojí stan, uvnitř spí dvojice, jejíž hezčí polovina nás zdraví slovy: " Predpokládali jsme, že takhle sociálně na stolech spí nejaká východní Evropa", jen plynulou slovenčinou. Jedou z Istanbulu přes černomorské pobřeží, Goreme na jižní pobřeží a dál podél antických památek zpět do Istanbulu. Denní prohlídka odhalila pohled na obrovský, poměrně zachovalý a bohužel po Turecku konzervovaný hrad. "Co je zabetonovaný, to je dobrý." Další nehezkou věcí je přebývající schodište, postavené na míste propadlého stropu. Mocné opevnění bylo používáno až do osmnáctého století a je na něm vidět pozdější stavební úpravy. Přes den se na nádvořích potulují ovce a ještěrky, v hradním příkopu plavou želvy a ve veži spí sova. Za noci se hradem prohánějí hejna netopýrů, kteří kohokoli ochotně proplesknou křídly, strká-li hlavu kam nemá. 17:15 Já s Gazdou dorazíme na sraz v Jenice stopem a vlakem (přestup v Mersinu). Kajman s Voloďou c.p. mají na stopu snad ještě menší problémy. Na Mamure čekají sotva deset vteřin a staví tři veselý ucitelé na dovolené. Ty je přes okolní památky, moře, hospůdky (místa kde se dá koupit čaj a lahmačum) dovezou dokonce s nasazením vlastního života až na Jenice - nádraží. 18:20 Vlak do Inçesu jede ve 20:00. Jsme lokální atrakce, vlastně naše dlouhé vlasy a Kajmanův piersing. Každému musí ukázat, že je to skrz, dokonce i Jandarmákovi, tomu ovšem i s pasem. Zcela mimo, turci chodí na vojnu taky na rok. Zatím Gazda kupuje jízdenky. Přednosta stanice obřadne usedá za stůl, Gazda proti němu. Vše podle hesla "yavas yavas" (pomalu, pomalu). Po pěti minutách diskuse sjednají studentskou slevu na 50TTL (asi 5Kc)/os. Zdá se že v jedné drážní společnosti dostaneme v každé zastávce jinou slevu. 20:00 Ankara expres přijel na čas. Souprava je luxusní, skleněné odkládací prostory na batožinu, koberce, klimatizace, která udržuje v celém vagóně ukrutnou zimu. Všichni se oblékáme, já přesto nastydl. Krom zimy nás neustále budí pneumatické dveře. Turci se neustále chodí ventilovat a kouřit a ty vrata dělají neskutečný bordel. Po delší době usínáme.
Časně z rána nás mohutným troubením probudil veselý strojvůdce projíždejícího vlaku. Okamžitě po incidentu znovu usínáme a definitivně nás probouzí až jakýsi hrabač trávy. Pozdraví a zmizí za tratí. Když se po dvou hodinách vrací, nejsme ješte uhotoveni k odchodu. Snad proto k nám přisedá, náš rozhovor probíhá asi tímto stylem: "Inçes kudy? Aha tudy. Kaisery kudy? Aha tudy. Díky. Merhaba." 12:00 Sedíme v Inçesu jíme meloun a ekmek, vše zapíjíme vodou. Všichni členové výpravy se začínají vzpouzet této dietě a dožadují se přísunu masa. Vyměníme Amexy a shledáme že v tomto městě žádná cestovka nenabízí okružní jízdu po Kapadockých zajímavostech. Vyrážíme tedy stopnutým traktorem pět kilometrů směrem na Ürgüp. 13:30 Stojíme ve vyprahlé pustině, jediná voda je zadržována v nedaleké přehradě. Silnice klikatící se do kopců je rozpálená sluncem a ta trocha aut (jedno za čtvrt hodiny) je beznadějně nacpaná. Nedá se nic dělat, bereme bágly na ramena a vyrazíme do kopců. Po hodině konečně zastaví BMW Ürgüpského hoteliéra, vezme nás všechny a my se u něj za odměnu neubytujeme. Směníme další Amexy v kurzu 1$ : 427TTL. A stěhujeme se na stinnou verandu informačního centra. Tady dostaneme mapku s vyznačenými cestovkami, já se označím za pro smlouvání nejneužitečnějšího a zůstanu hlídat zavazadla. Ostatní travellers se vydají hledat nejvýhodnejší výlet po okolních skalních městech. Bohužel do všech míst se za jeden den nepodíváme, proto je nutné oželet podzemní město Derinku. Doba jeden den, cena 6000TTL/os. To nebyla zcela příznivá cena, proto zkoušíme půjčit auto. Z původní nabídky 23,5 milionu za auto s benzinem se po půl hodině dalšího jednání dostaneme až k 12,5 milionu za minibus s benzinem a řidičem. K tomu se za dalších 5 miliónu mužeme podívat do dalšího podzemního města - Keymakli. Plácneme si a platíme. V další cestovce zjistíme cenu dolmuse do Kayseri, nehorázných 1000TTL/os. Spolu s cenou dostaneme apple tea (horký mošt s s vodou a cukrem) a radu , ať nespíme venku. Na naši lichotku, že v Turecku jsou velmi prátelští lidé se majitel cestovky jen tajemně usměje. My se pro změnu smějeme ceně dolmuse a hotelu (5000TTL za všechny). Pod záminkou že jsme demokratická výprava se jakoby odcházíme poradit s Martinem. Společně nalézáme ráj na zemi. Za první křižovatkou směr Goreme odbočíme doleva. Skryt za kopečkem rozprostírá se před námi zahrada rajská. Švestky, jablka, meruňky, patyzony a jeskyně. Má dva vchody, dvě okna a jeden komín. Vejdeme se pohodlně, hrajeme karty, uléháme a do noci se nesou úvahy o tom jek peníze kazí lidi a pak jen naše chrápání.
9:00 Stojíme před cestovkou, přichází její majitel. Vypadá jako Kojak, ješte podobnejší je Chrisovi (Yul Brynner) ze Sedmi statečných. Chvilku se na sebe culíme, až ukáže na jeep a říká, že je náš. Bez řidice a s benzinem, za domluvených 12500TTL. Z počátku jen vyjeveně civíme, ale když Kojak ukazuje jak se řadí a říká že jednička jde občas dost ztuha, mění se překvapení v dost dětinskou radost. Prvních deset minut se z auta ozývají jen nesrozumitelné skřeky, občas proložené radostným "ty vole". Voloda č.p. se nepoučil ze vcerejší debaty, jak peníze kazí lidi a hned u první odbočky mi direktivně nařizuje: "Zajeď až k tý skále, ať nemusím vystupovat." Rozhlížíme se po údolí asi pět kilometru od Zelve. Samo údolí je "par exelance". Dříve tu asi bylo moře, které okolní tufu (usazenina sopečného původu) vytvarovalo do bizardních tvarů. Nejčastěji se jedná o sloupy různých tvarů s čepičkami. Potom co se nám konečne podaří dostat Voloďu č.p. z auta, pouštíme se do jeho zevrubné prohlídky. Ačkoli to zrovna na první pohled nevypadá, je to rachotina. Jednička občas nejde zařadit (to jsme věděli), z dvojky na trojku to jde také jenom někdy, tachometr, ani palivomer nefungují a blinkr bliká na každé druhé křižovatce. Naděláme zopár stylových snímku ala Marlboro country, tedy členové výpravy svůdne rozloženi po džípu na pozadí tufových útvaru. Nasedáme a kalíme to dál. Další zastavení provedeme u skalního kostela a dalších jeskyněk. V tušení Goreme se vykašleme na Zelve. Nabereme jen u mešity vodu, odháníme odrzlé deti a pochopitelně fotíme jako vzteklí.
Jeepem (suzuki) pokračujeme na skalní hrad Uchisar. Je hodně vysoký a my hodně unavení, takže se až na vrchol nedostaneme. Zaujala nás šesti patrová jeskyně - čajovna. Je stylově zařízená a drahá. Pro nedostatek financí jen nasucho posedíme v šestém patře a jedeme dál. Na mapě je místo kam míříme označeno jako Red valley a vede k němu silnice. Tu jsme bohužel minuli, takže se spokojíme s pohledem z vrchu. V sadu nedaleko silnice sedám za volant i já s Kajmanem a frčíme po sadové cestě. Je to legrace, ani jeden dříve neřídil. Nemohu zamlčet že od 12:00 svírá mé útroby velmi přesně definovatelná bolest. Sílící vítr, zvedající ze země kvanta drobných tufových cástecek, nás v otevřeném autě ženou zpět do cestovky. Po cestě ještě zkusíme zastavit na další z vyhlídek, ale přes mračna prachu není nic vidět. Na ceste se pak Gazda, toho času řidič, splete v odbočování, abychom se nakonec v Ürgüpu dostali do jednosměrky. Otáčíme vozidlo, jedeme vzhůru, ale jeep se chová, jakoby mu co chvíli měl dojít benzin. A skutečně. Přesně pod vodotryskem, jehož vody vítr zanáší nad silnici se propůjčené vozidlo definitivne zastaví. Odtlačíme ho okolo vodotrysku a vlastní tíží dojedeme až na místo. Ješte že jsme vynechali Derinku. Kojak se trochu diví, jelikož nádrž je tak suchá, že nejde ani nastartovat. Dáme si pořádné jídlo (sis kebab, milion/os). Znovu využívám záchod, Kajman a Voloďa č.p. zatím nakoupí ekmek. Venku prší. čím dál víc. Protože jediný člen expedice, naprosto nevybavený na déšt jsem já, přesvedčuji ostatní, abychom se schovali, než pršet přestane. Cekáme asi čtvrt hodiny, během níž Gazda dopisuje své postřehy o stopu s černým Petrem. Vrátili jsme se do našeho malého ráje, všech plodů je dostatek a majitel se neukázal. 17:45 Hrajeme pexeso a karty, nejčastěji vyhrává Gazda. Já musím nejednu hru vynechat, endiaron bohužel nefunguje tak rychle. 21:30 Je tma, nelze než plánovat příští výdělky.
8:00 Vstávají i ostatní. Naše věci mají charakteristický zápach kouře, neboť Gazda včera večer topil v krbu. Jeho snaha byla odměněna několika nadávkami, jelikož dým vycházející komínem, navracel se zpět oknem. Nepčekvapuje mč, že Kajman s Gazdou stopují i dnes bez problémů, já a Voloďa č.p. čekáme. 11:30 Čekáme. 12:00 Čekáme. 12:30 Čekáme. 13:00 Odcházíme na autobus (za milion/os). 16:30 Za tři hodiny čekání v Kaisery nebyl pro úspešnejší stopače problém zjistit odjezdy vlaků, které budeme cestou na východ potřebovat.
19:26 Voloďa zase žere. Jinak se hádáme, zda jet do až do Vanu vlakem, tedy trajektem přes Vanské jezero, nebo jen do Tatvanu a pokračovat autobusem. Kajmanovi a Voloďovi č.p. se nelibí, že bychom museli v případč cesty vlakem přečkat šest hodin na Vanském nádraží. Předpokládaný příjezd Van golü expresu do cílové stanice je 23:30. 20:00 Přesouváme se k čajovně, aby nám náhodou nezavřela. Sedíme venku na zemi, pijeme čaj, hrajeme karty. Vyhrává zase Gazda. Docela cizí chlapík se nás ptá, zda jsme Češi a jestli umíme Rusky. My na to že nemnogo. To mu nevadí, a poněkud mezinárodně (rusko turecko německy) vypráví, že je z Baku (Ázerbajdžán), jak za války (nikoli světové) utekl do Turecka za příbuznými (šéf čajovny), že vodky je dost a dievočka stojí 115$. Dokonce nám nabídne práci na stavbě, osm hodin denně za 5000TTL a pochopitelně nás zve na čaj. Po příjemné debatě odcházíme zpět před čajovnu hrát karty. Učím Gazdu s Kajmanem mariáš, Voloďa č.p. se někam ztratil. 23:45 Přijíždí vlak a s prvními cestujícími přichází z toalety Voloďa č.p. Vlak stojí u nástupište velmi dlouho, tak si cestojící krátí čas pzorováním kašeho karbanu. Jeden mladý student se dokonce pod vedením Gazdy pokouší proniknout do tajů hry. Ve chvíly kdy z něj dostaneme že studuje teologii, necháme karet a se zájmem probíráme otázky islámu. Dovíme se např. Že muslimové mají také nebe a peklo. Celý hovor zakončí téma jihád a náslehný odjezd vlaku.
2:25 Vlak tu měl být. 2:35 Vlak měl odjet. 2:49 Vlak tu je. 3:00 Odjezd. Ráno se budím za úsvitu. Všude kolem trati se válí mlha. 8:00 Vagónem prochází uklízeč - zametá. Vláček se sune malebnými údolími hor, nesčetnými tunely nebo proti kamení zastřesenými úvozy. Jelikož za jízdy nenacházím lepší zábavu, napíči další obecné poznatky o drahách. V Turecku je řídká železniční síť, ale vytíženost vlaků je vysoká.
To je dáno: 12:00 Malatya. Chceme se dostat na Nemrut dagi ještě dnes a vlakem ve dvě ráno jet dál (Van, Tatvan). Na Nemrut nejspíše autobusem, tedy z otogaru. Tady nás ale poslali do cestovky v centru. Za pomoci nějakého učitele dojdeme do turistického centra. Jeho zaměstnanec, hippík s přehazovačkou, volá řidiči autobusu, který dnes pro nezájem turistů nejel. Nabídnutý minibus musíme z finančních důvodů odmítnout, třicet milionů je moc. Mohli bysme ale počkat na zítra. Jestli nás bude víc, cena se úmerně sníží. Třetí variantou je využít služeb village busu. Ten vozí místní za 3000TTL na Nemrut i zpet, bohužel ve dvou dnech. Dnes je ke všemu neděle, takže village bus nejede. Znamenalo by to ztrátu dvou dní tedy celé časové rezervy. Já bych chtěl Nemrut videt, ostatní mé počínání pokládají za risk a dnes poprvé mě přehlasovali. Zkoušíme cokoli: taksi - třicet milionů, příbuzný majitele cestovky - dvacet milionů, půjčení auta na 24 hodin - 25 milionu. Já jsem silně nazlobený že neuvidíme Nemrut, ostatní si zatím povídají s dalším průvodcem o našem jídelnícku (ekmek, voda). Jméno Klif asi náš nový arkadas (kamarád) v rodném listě nemá. Jisté naopak je, že obchoduje s meruňkani a zve nás na oběd. Z tohoto pozvání se vyklubala jedna kostka výtečného balkánského sýra, pět ekmeků, meloun a čtvrt hodinová cesta autobusem. Na jejím konci se nachází veletržní a piknikové místo Malatye. Velký park s jezerem a vodotryskem, jenž má vypadat jako gejzír. Sníme v poklidu výše uvedené chody a Klif vykládá a vykládá. Z jeho dosti osobní zpovedi vybírám: "Apo (Oçalan) je můj přítel. Jsem kurd, ale všichni kurdové nejsou členy PKK. Jsem muslim, do mešity chodím jen o prázdninách, piji alkohol. Zas tak velký muslim nejsem. Nemám přítelkyni, holka tady stojí 5000TTL na hodinu. Apo vychoval moc dětí (teroristů) a až ho popraví, jeho děti si řeknou: Proč žít, vždyt nám zabili tátu." Po sytém jídle nás Klif táhne na vele- totiž molotrh Malatia fair 99. Už cestou vzbuzujeme pozornost. Každý si nás prohlíží, nejací hoši se s námi fotí. Policisté se nás s úsmevem ptají dokud jsme, když se dozví že z Čech, poklepou na pouzdra u pasu se slovy ČZ. V malotržní hale je k mání vše od ekmeku přes ostnatý drát, počítačové hry, až po pneumatiky. Pokud uvidíte na Tureckém území reklamu na prací prášky se špinavým chlapíkem v tričku Harvard funds, pak vezte, že je to Kajman, toho času hvězda dne. Fotili jsme se i ve stánku s pneumatikami (všichni), svatebními šaty (Kajman t.č. hvězda dne) a pračkami (všichni). U stánku se sušeným ovocem nám nabízí atom, sušenou meruňku v jakémsi obalu přezdívanou Turecká viagra. Kajman t.č. hvezda dne odmítá se slovy: "Já jsem silný i bez atomu". Nejvetší terno na nás čekalo ve stánku s ostnatým drátem. Kajman t.č. hvězda dne zbalil na piersing hostesku, která nás táhne ven. Klifovi se líbí a ne příliš nadšene nese odchod hostesky s hvězdou dne pro vodu. Vzdálenost 200 metru ~ čas 20 minut. Kajman t.č. hvězda dne tvrdí že byl představen rodičum. Konečně odjíždíme pozvraceným autobusem zpět do centra. Klif a jeho arkadasi nás provází městem. Skrz městský park a milionářskou čtvrť, kolem starostovy vily až ke kopečku s "přírodním" vodopádem podle hesla "Co je zabetonovaný to je dobrý." Klif nás opouští a my se odebíráme na nádraží. Mě plný žaludek částecně zlepšil náladu. 20:15 Můj milý deníčku PRÚSER! Můj dojem, že všechny postřehy o Tureckých drahách jsou vyřčeny byl naprostý omyl. Van golü expres (Malatia - Van odjezd ve 2:00) nejede. Je sice uveden v jízdním řádu a ne jen jednom, ale již dva roky nejezdí.
Dohadujeme řešení situace: 21:30 Jedeme na otogar zeptat se po jízdenkách do Vanu. Dnes jsme projezdili po městě 1300TTL. Jízdenky stojí pět milionu pro všechny, odjezd ve 23:00. Smlouvat nejde. Prostě to nejde. 23:00 Odjezd. Nemáme ani liru. 23:30 První check point turecké armády. V tomto kraji je vyhlášen výjimečný stav.
5:30 Tatvan. Přesedáme do jiného autobusu, kde Kajman začne postrádat pas. Ten se nám nepodaří nikde nalézt, ani ve sterém autobuse. 6:15 Čekáme na zařazení do konvoje. 6:30 Obrnčný transportér turecké armády vyráží v před, za ním dosti zvláštní konvoj. Rozestupy mezi jednotlivými vozidly jsou až kilometr, v poklidu se predjíždí, a to dokonce i onen obrněný transportér. Necháme ho tedy za sebou a ujíždíme nádhernou krajinou po pobřeží Vanského jezera. Silnice není v nejlepším stavu, na její opravě se však pracuje. V praxi to znamená že celá její levá polovina je pokryta asi metr vysokým valem šterku. 8:30 Van. Cesta bez pasu proběhla i bez nesnází, nikdo nás nekontroloval. Z otogaru nás dolmus, zahrnutý v ceně autobusu, zaveze až do centra. Voloďa č.p. s Gazdou se zde snaží vyměnit Amexy za cash. Celé jejich dvouhodinové snažení vyšlo skoro na prázdno, jen Gazda během něj zformuloval
Postřehy o Tureckých bankách: 11:30 Zcela vyčerpaná dvojice měničů nám předává štafetu, abychom vyměnili alespoň dolary. V akci se plně potvrdí Gazdovy postřehy. Na směnu peněz jsou potřeba čtyři lidé, první od nás vezme peníze, pošle je druhému, který zkontroluje můj pas. Třetí vypíše účet a odnese ho do pokladny. Mezitím nás ten první hostí čajem a cigaretou. Další úredník, kterého nečísluji, neboť nebyl součástí řetězu, odnese náš úcet a někam ho zabordelí. My jsme již dopili čaj, Kajman dokouřil, ale peníze nemáme. První úredník se tomu diví a vyšle třetího aby zjistil co se stalo. Po dvouminutovém šetření se účet dostane do ruky pokladníka a je nám proplacen. Cestou do cestovky zprostředkovávající cestu do Dogurbazitu trochu bloudíme, nakonec nás doprovodí další přátelský kurd. 13:00 Ve fordu tranzit je nás naskládáno sedmnáct a k tomu dvě děti. Je s podivem, že všichni víceméně pohodlně sedí. Cesta nás stála dva miliony a vede drsnou scenérií divokého Kurdistánu na severovýchod. 14:45 První check point kde se Kajman nemuže prokázat pasem. Naštěstí si všichni už z Prahy vezeme zkopírovanou poslední dvojstranu. Vše proběhlo velmi hladce, mužeme jet dál. 15:30 Další kontrola se obešla také bez problému. Cestovat po Turecku a jako doklad používat kopii pasu a GO25 není problém.
15:45 Dogurbazit, prašné město, Lonely Planet nelhal. Ishak pasa saray leží sedm kilometrů východně od města. Na večer si koupíme meloun (7,5kg), aby se nám nešlo tak lehce. Cesta vede z prvu po rovině mezi kasárnami a muničním skladem, z jedné strany na nás hledí hlavně tanku z druhé ostře nabyté samopaly ostrahy skladu. Za kasárnami se k nám přidá houf dětí, nejprve křicí "Helou", potom něco Turecky. Nejde se jich zbavit, tak vyzkoušíme vybalit na ně slovo "hašiš", jak radí náš oblíbený cestopis z roku 95. Děti místo aby zmizeli propukají v jásot a řvou "hašaš". Zřejmě jsme si navzájem neporozuměli. V druhé polovině se cesta prudce zvedá a ostrými zatáčkami se vine k paláci paši Izáka. V místě zlomu nám řidič projíždějícího náklaďáku nabídl odvoz. Já a Kajman obsazujeme společně s batožinou a zbytky hnoje korbu, ostatní se mačkají v kabině.
Paláce se v součastné době konzervují, k mému překvapení ne betonem, takže je kolem stavební nepořádek. Jsme na tolik zujati prohlídkou, že nás musí vyhodit hlídači. Odebíráme se do Murat campingu. Leží asi 500m pod Ishak pasa seray a je z něj zase pekný výhled do údolí, Arrarat bohužel vidět není. V campu se platí stejne za stan i za místnost (1$), dokonce nás i pozdraví "ahoj". Odložíme v místnustce bez jakéhokoli vybavení svoji zátež a vydáme se na průzkm opevnení. Zapadající slunce vytváří veškerému našemu konání neobvyklou atmosféru. Doufáme, že se nám na vrcholku skaliska otevře pohled na biblickou horu červeně osvícenou zapadajícím sluncem. Omyl. I s velmi dobrou představivostí je na kopci vidět sotva jedna vločka ze sněhové pokrývky Arraratu. Při sestup nahlížíme do opuštené mešity. To jací jsou turci (kurdové) dobytci už nás nepřekvapí. Kajman se dá při večerní hygiene do řeci s Angličanem v podvlékačkách. Vyklubal se z něj cestovatel, který v obytném autě s manželkou a dcerou projel zkrz Španelsko, Francii, Itálii, Rumunsko, Řecko až sem, a dále hodlá porkačovat do Íránu, Pákistánu, Indie a Austrálie. Úspešný den končíme partičkou pexesa.
9:00 S mojí morální podporou se nakonec povedlo Jirkovi vyhlásit budíček. Hned po odchodu z kempu nám zastavil náklaďák, takže se pohodlně vezeme až na otogar, odjíždíme v zápětí. 12:55 Check point. Kajman musí spolu s deseti Íránci vystoupit a je odveden k nedaleké policejní stanici. Všichni si musí u zdi stanice sednout. Policista, který umí nejlépe anglicky uklidňuje Kajmana slovy: "No pasport, big problem." Potom jde vyslechnout nás ostatní a porovnává naše pasy s Kajmanovou kopií. Nakonec se všichni štastně shledáme v autobuse a zapijeme to vodou. 12:25 Devět Íránců nemělo kromě platných dokladů ani peníze, desátý obětoval asi 5000TTL, takže je v autobusu o devět míst volněji. 14:32 Check point vše jde hladce, s vojáky ani jandarmou už žádné problémy nejsou. 16:15 Erzurum. V noci na dnešek bylo v Íránu zemčtřesení (56 mrtvých), otřesy byly cítit i zde. Cesta do Yusufeli stojí 2000TTL, platíme 1000TTL, přepravce někam volá, pak řekne OK. 17:30 Silnice odbočuje hned za městem do hor. Kolem se proti nebi rýsují ostré skalnaté štíty. Jedeme jako obvykle "co to dá". MasAllah! Náš spolucestující podává zasvěcený výklad o okolí. Když jedeme kolem jezera, řekne: "Golü" - jezero (ona je to ve skutečnosti údolní nádrž). Také nám nabízí hmotu podobnou hašiši, jedná se ale o sladkou pochutinu. Přes dravé toky kolem silnice vede jen minimum mostů. Veškerou přepravu lidí a zboží zajištují lanovky na ruční pohon. 20:00 Dovozce nás vysadil na křižovatce u benzínové pumpy, asi 9km od Yusufeli. Další cesta by nás stála 2000TTL, rozhodneme se spát poblíž. Vítezně z našeho výběru vyšel plácek 450m od pumpy směrem na Yusufeli. Leží vlevo od silnice, skryt za valem kamení. Kazí se počasí. Fouká vítr, zatáhlo se, blýská se, hřmí, ale noční bouřka trvala krátce. Do rána je sucho.
Vyrážíme pešky do Yusufeli. První dolmus odmítáme, nejsou peníze. Další nás vezme zadarmo. Sesypeme mu z kapes drobné asi v hodnotě 200TTL. V Yusufeli Jsou Voloďa ě.p. s Gazdou vysláni směnit šeky. Avšak jediná banka ochotná je přijmout, si účtuje 1500TTL z 8500TTL za zprostředkování. Takhle bohatí nejsme. Oproti tomu, Martin s Kajmanem jsou při směně dolarů úspešní. Zaměstnáme tím sice tři bankovní úredníky, ale ti beztak nemají do řeho píchnout. První nám nabízí čaj a cigarety, druhá prohlédne bankovky a pošle je třetímu. Ten prohlédne cestovní pas a napíše účet. Ten se ruznými cestami dostal až do pokladny. Celá směna proběhla systémem "Yavas, Yavas." K ceste do Yalalaru se nám snaží vnutit special bus za 20 000TTL. My Chceme normal bus, ale jede až v 17:00. Času je dost, tak jdeme na nákup (çaj, med, lahve s vodou, 24 ekmeku a meloun).
Bohužel veškerý tovar je velmi drahý: Po krátké konzultaci nad melounem se rozhodujeme vyrazit pešky a cestou stopovat. Aniž bychom zvedli palec, zastavil nám licenční Renault. Sveze nás asi 5km, ale chce za to 2000TTL. Zprvu mu nerozumíme, pak děláme že mu nerozumíme a nakonec řekneme že mu nic nedáme. Scénka trvá asi 10 minut, po té době u nás zastaví taxikár a zaplatí za nás polovinu požadované částky. Chlapovi s Renaultem to musí stačit. Jdeme dál a kousek se svezeme dolmusem (1500TTL). Na konečné pomůžeme řidiči vyložit náklad (melouny, cukr, zeleninu). Kousek nad vesnicí se koupeme. Údolí řeky Oranie (pokud jsem správne pochopil řidiče dolmusu) se místy zařezává hluboko do okolního masívu. Na dně údolí rostou stromy, keře a tráva. Po delší procházce jsme naloženi na korbu náklaďáku. Sestupujeme poblíž cedule: "Yalalar 35km". Na další cestě nám domorodec řekne, že dolmus již projel, takže šlapeme dál. 18:50 Všeobecným konsensem je dohodnuto, kde dnes v noci přespíme, takže lelkujeme kolem cesty, kdyby náhodou něco jelo. Nic nejede, ale jde kurd. Radí nám, abychom pokračovali kousek dál, na druhý břeh řeky. Je tam prý lepší místo na spaní. Chystáme se k odchodu, ale než Kajman s Volodou č.p. dokouří staví u nás další náklaďák s prázdnou korbou. 19:30 Našli jsme ideální místo k prečkání noci. Pro jistotu zatím sedíme u silnice, co kdyby dolmus prece jen jel. Za půl hodiny nás čekání omrzí, povečeříme, zaznamenáme průjezd busíku, Voloda č.p. nahází pár kamenů do řeky (jako ostatne vždy když je v dosahu voda a šutry) a jdeme spát. V noci je jasno, měsíc dorustá, jen přilehná řeka by se měla na noc vypínat.
 6:15 Ranní chlad rozrušují tenké proužky slunečního svitu,
propuštené sem do údolí okolními svahy.
Posíleni antimalariky vyrážíme dále po cestě. Proti nám jede dost aut, naším směrem žádné. Až po dost dlouhém pochodu se nás ujme Land Rover Türk Telekomu, cílem je Yalalar. S přibívající nadmořskou výškou se kolem oběvují jehičnaté lesy protkané potůcky. Při dalším stoupání les mizí a nahrazují ho travnaté pláně a suťoviska. V Yalalaru doplníme zásoby (tyčinky metro á 100TTL) a vyrážíme do hor už bez možnosti cokoli stopnout. Právě stop byl poslední dva dny kromobyčejně úspešný. Zastavilo nám vše, co kolem jelo. Cesta stoupá údolím, doprovázená dráty elektrického vedení a telefonu. Tyto dvě vymoženosti jsou v Turecku všude. 18:00 Dorážíme asi 10min chůze pod camp, který nám doporučil jeden chlápek v Yusufeli. Stojí tu pět stanů. Dva patří Polákům, vracejícím se z výstupu na Kaçkar, který ovšem netrefili. Další tři Čechům. Je jich osm a mají na zítra stejný cíl jako my. Jejich společnost jeví se nám jako zásah vyšší moci, už jen proto že mají lepší mapu. Dáme si tedy sraz v base campu v 9:00 zítra ráno a sami se tam odebereme ješte dnes. Base camp tvoří plošina velká asi jako fotbalové hriště. Přes den se tu pasou býci, ti se však s příchodem večera odebírají zcela dobrovolně dolů. Postavíme stany, povečeříme, jdeme spát.
9:00 Kolegové jsou dochvilní, zato my trošku pomalejší. 9:15 Vyrážíme na Deniz golü. Cesta stoupá strmě vzhůru, přechází v suť. 10:00 Na konci údolí jsou kameny zabarveny do červena. Zde se cesta značená mužiky lomí doprava. 10:45 Jezero Deniz golü. Složíme težké batohy, pro finální útok na vrchol se vybavíme jen vodou a Metrem (tyčinky). 11:15 Obcházíme na jezero z pravé strany podle mužiků, potom nahoru do sedélka a odsud prudce dolů k jezírku zpola pokrytému ledem. Mužici nás dále vedou dokopce pod vodopád viditelný z protejšího sedla. Od vodopádu jdeme krátkými traverzy v levé polovině svahu až k hřebeni. Po něm pohodlne až k cíly. Ve výšce přes 3000m není dýchání zrovna snadné a ani výstup sutí není legrace. Asi 500m pod vrcholem lezeme všichni po čtyrech a každých deset kroků doplňujeme kyslíkový dluh.
14:15 Opouštíme vrchol a v rychlém tempu sestupujeme. Obzvlášte veselé je používat k tomu sněhových polí. Na těch prudších to po botech moc hezky jede a na mírnejších si aspoň odpočineme od suti. 15:45 Opět Deniz golü. Voloďa č.p. měl cestou dolu žaludecní potíže, takže ho naši společníci museli doprovodit. Martin, Gazda a dva další otužilci se koupají v jezeře. Určitě nemá více jak dva stupně, u protějšího břehu je pod sněhovýn polem hladina pokryta ledem. Z ohledem na Voloďovu nevolnost rozhodujeme se přenocovat zde. 18:25 Z Kaçkaru přicházejí dva turci. Zítra chtějí vrchol pokořit se svým sedumdesáti sedmi letým kamarádem. Zveme je na çaj. Pokud jim dají povolení a pokud seženou peníze, chystají se příští měsíc na Ararat. Těsne před setměním se rozloučíme. Veceříme čínské polévky, do nichž voloďa č.p. ješte přidá trochu soli. (Hrozná volovina). Martinovi se udělalo taky zle, v noci toho moc nenaspí.
7:00 Vstáváme. Přinutit mě po předchozí noci k pohybu není snadné. 11:00 Konečně, vyrážíme suťoviskem vlevo od Deniz golü. V sedle jsme asi za 15min, pod námi se rozkládá krásný camp a pleso. Tam našich osm krajanů hraje frisbee. Společně pokracujeme podél potoka vytékajícího z plesa. Jakmile se začne stácet doleva, opustíme jeho tok a stoupáme do nového sedla. Z něho plánujeme nad mapou další postup a hledáme průsmyk do Ayderského údolí. Jdeme dál a snažíme se co nejméně sestupovat. Nakonec se zastavíme na vrcholku vedlejšího hrebene, jenž spojuje ten hlavní po pravé a jakousi homoli po naší levé ruce. Krátce nahlédneme do Lonely Planet - Treking in Turkey a zjistíme že cesta značená v průvodci naší homoli obchází z leva. Sestoupíme tedy prudkým suťovištem na příjeme zelené pláně protkané zurčícími potůcky. 12:15 Usedáme ke krištálovým "zurčáčkům", jíme a odpočíváme. Náš další postup je z velké části determinován naprostým nedostatkem jídla. Máme jednu večeři a dost chudou snídani. Jinak nic. Dnes večer se zkrátka musíme dostat do Yukarikavronu. Jsa přinucen, pokračuji volnou chuzí vpřed. Ostatní uhánějí v témže směru, ale o poznání rychleji. Louka končí prudkým stoupáním, po mužicích tu není ani stopy. Rozloučíme se s kolegy, kteří chtějí spát před Yukarikavronem (mají dost jídla) a pokračujeme do vytipovaného sedla. Tam pro jistotu počkáme na velkou mapu, podle naší nejde určit kde jsme. Velká mapa spolehlivě odhalila vesnici v údolí jako Polovit. Husté mraky převalující se pod námi přicházejí každé odpoledne od Černého moře. Bohužel se nám nepovede přetraverzovat podle Lonely Planet do údolí Yukarikavronu. Znovu se rozloučíme a pokusíme se dosáhnout Yukarikarronu kolem, nikoli přes hřeben. Sestup po udržované pěšině je vcelku snadný. Objevují se zase mužici. V Polovitu začíná cesta sjízdná pro auta. Podle mapy by se měla napojovat na něco označené jako "motor road". Opustíme plán obcházení hřebenu a následujeme tuto cestu. Zhruba po hodině chůze se cesta momentálne utopená v mlze dělí vpravo dolů do vesnice, která je jen slyšet a vlevo nahoru snad na "motor road". Dlouhými serpentýnami se po drahné době dostaneme konečně nad mlhu. Nejsme si jisti kde jsme, ani jesti cesta po níž jdeme je v naší mapě nakreslená. Vypadá to, že se na "motor road nenapojíme vprostřed, ale na jejím začátku. Ze zářezu na vrcholu hřebene se naskýtá pohled do dalšího mlžného údolí. Když se mlha na okamžik rozestoupí, vidíme dole vesnici Çok. Posíleni představou obchodu sestupujeme klikatou "silnicí". V osade je pochopitelně elektřina a telefon, krom toho tu stojí dolmus, jen ten obchod jaksi není. Řidič nám oznámil že jede do Pazaru a že tahle víska není Çok, ale úplně jiná ďoura, jejíž jméno už si nikdo nepamatuje. 19:00 Voloďa č.p. jde s Kajmanem sehnat vodu, Gazda s Martinem staví stany. Výprava pro vodu byla více než úspešná. Místní ženy obdarovaly Kajmana temě rudými peckovicemi velikosti třešní, rostoucími v hroznech. Z nedostatku odborné terminologie jim říkáme Oçalanovy borůvky. Jejich chuť bych popsati věru nedovedl, nejsou však moc dobré. Pochopitelně je spořádáme (rozmačkané s cukrem). Před setměním se přichází ukázat partička místních madíků. Trochu mi na nich vadí, že si k hraní fotbalu vybrali z celých hor práve místo kde stojí můj stan. Po chlapcích se prišla podívat i skupina místních žen. Jejich vůdkyně, očividně nejstarší, nám chvíly svítí baterkou do obličejů a pak všechny odejdou. Jdem spát.
9:00 Po bleskovém vyklizení louky smlouváme cenu. Ta se od večera zdvihla z 2500TTL na 3000TTL na jednoho. Cíl zůstal stejný - Pazar. My na to jako obvykle nemáme a ke všemu je nědele, takže se nedají proměnit šeky. Smlouvání trvá asi deset minut, pak chlapík řekne ono oblíbené OK. S ubývajícímy metry přibývá keřů a stromů. Po dvou hodinách jízdy jsme z rozbitých prašných cest dost natřeseni, rychlost jízdy je na pokraji možností stoje a v nepřehledných zatáčkách za hranicí možností řidiče. Každý kdo tu chce jezdit, musí mít "pevné nervy a ocelovou prdel". Pro nastupování do dolmusu se podél cesty objevila dokonce zastávka. Z pešunku spapadajícího od silnice vybíhají dva kůly, podpírající prkenné molo s lavičkou. Jedna z podpěr prečnívá nad úroveň plata a nese na svém vrcholu modrý kýbl. Ten má svou polohou oznámit ridici, zda někdo hodlá nastupovat. 11:15 Kousek cesty ve vesnici je vyasfaltovaný. 11:30 Začíná souvislý asfaltový povrch. 12:15 Vystupujem v Pazaru. Při placení se to ani dnes neobejde bez problémů. Nic nepomohlo, že na začátku cesty řekl dolmusman na 8900TTL OK, nyní požaduje 12000TTL. Vysvetlujeme mu, že hotovosti máme jen 9300TTL, pak jen šeky. Nakonec si turek šek vezme, my na tom rozhodně netratíme (20$ šek + 3500TTL). Do odjezdu nám zbývá dost času, tak zaměníme autobus do Hatusas za stop.
Vylosujeme dvojice: a vykoupeme se v Černém moři. V horách nebylo to hrozné vedro. Kajman s Voloďou č.p. po jeden a půl hodinovém pochodu městem nocují za Trabzonem, Martin s Gazdou na molu uprostřed Giresumu.
Na cestách po Tureckých silnicích jsme pozorovali zvláštnosti a odlišnosti ve způsobu řízení, značení a všeho dění souvisejícáho s dopravou. Vetšina dopravních prostredků na sobě má napsáno MasaAllah, nebo Allah Korusum (Bože, ochraňuj mě). Má to své důvody. Turci nedodržují dopravní značení (omezení rychlosti třeba i proto, že jim nefungujje tachometr.) Mírné komplikace způsobuje i řídké používání blinkru. V tomto prostředí se vyvinul svérázný předjížděcí manévr. Řidič predjíždejícího auta přibrzdí, vyjede do levého pruhu, zatroubí, přidá plyn, předjede. Ostatně troubí se tu z mnoha duvodů:
- preventivně (předjíždění, na chodce) Málokdo ale troubí proto, že ho někdo naštval. Co se silnic týká, nejvetším překvapením pro nás byly semafory umístěné na kruhových objezdech. Pokud máte smůlu, mužete na jedné križovatce stát třeba na třech červených. Provoz je na Tureckém venkově klidný, zato ve městech se to auty jen hemží. Asi nejhuře je na tom Ankara. Situaci na tříproudých bulvárech popisuje nejlépe slovo "chaos".
17:00 Čekáme v čajovně na dolmus. Místní nám tvrdí že stojí 250TTL, řidič po nás chce 4000TTL za celý dolmus, ve kterém bychom jeli sami. 17:30 Do čajovny se vřítil dolmusman a říká, že za 2000TTL nás bere. My to také berem. 18:00 Jsme v Sungurlu. Autobus do Ankary stojí 2000TTL na osobu, dolmus do nejbližší železnicní stanice už nejede. Po krátkém rozhodování koupíme půl kila rozinek (za 175TTL) a zkoušíme stopovat. Díky agilní skupině čtrnácti turků kteří se k nám přifařili a "pomáhají" nám stopovat nikdo nezastaví. Jediný efekt který půlhodinka u silnice měla, byly přemrštěné nabídky zastavivších autobusů, které navíc ješte snižovali naši viditelnost pro ostatní auta. Rezignovaně tedy odcházíme koupit lístek na zítrek 6:00. Na spaní máme vyhlédnuté místo u mešity, ale naši průvodci jsou jiného názoru. Zatáhli nás do čajovny, kde si Voloďa č.p. velmi rychle získá nového arkadase se kterým si vymění podepsaná fota. Nový kamarád je velice oddaný a po zbytek večera se od Voloďi nehne na krok. Dokonce ho nutí volat své (turkově) přítelkyni a psát Nemecky zamilovaný list. Z čajovny se celá společnost odebere do parku, kde je i přes pozdní hodinu (22:00) velice živo. Po několika minutách se situace stává neudržitelnou, když se kolem nás srotí asi třicet turků a křičí na nás své oblíbené: "How are you? Where are you from? What's your name?" odpovědi se stejně nedozví, protože zanikají v lomozu otázek nově příchozích. To je všem neodradí a ptají se znova čímž hluk utešeně narustá. Naši staří průvodci pochopí že tady si naši spolecnost príliš neužijí a odvádějí nás k mešite. Tady je mnohem pohodovejší atmosféra. Klábosíme s amerikoturkem a ostatními, dlabeme darovaný meloun a čekáme až všichni odpadnou.
5:00 Vstát, lehce pojíst, odejít k cestovce a společně s cestovním agentem na hlavní silnici, kde nám agent zastaví ten pravý autobus. Za jízdy se podává bábovka (20g) a voda. 8:00 Ankara, veliké město. Okamžitě po příjezdu se metrem vydáváme na Atatürk bulvar kde je situovaná Česká ambasáda. Cesta od stanice metra vede do kopce. Po delším pochodu konečně narážíme na dům s Českým znakem a vlajkou. Po marném zvonění nám na sousední Slovenské ambasádě oznámí, že tento dům je jen rezidence konzula a poradí cestu ke skutečné ambasádě, která se musela po rozdělení republiky přesunout o dva kilometry dál.
Její součastná adresa je: Několik minut čekáme na konzula v jeho pracovně, zatím co jeho asistentka Fatima vaří čaj. Kajman potom vylíčí panu konzulovi ztrátu pasu a podá informace pro oveření jeho totožnosti (jména a data narození rodičů). Konzul se stejně jako před tím Fatima diví, kam až jsme dojeli. Zatím co my odpovídáme na otázky týkající se východu země, pan konzul nám zprostředkovává čerstvé zprávy. Jelikož náhradní pas (cestovní průkaz) bude hotov až za hodinu, chceme navštívit muzeum Anatolijských kultur. Cestu taxíkem nám domluvila Fatima, takže platíme jen o 200TTL více než by nás stál dolmus a odpadají problémy s cestou od dolmuse. Vstupné do muzea které se nám vzhledem k mnoha dnům prožitým pod Tureckým sluncem zdá ponekud strnulé je 800TTL. Naštestí se nám o akci postará Fatima, toho času hvězda dne. Asi po patnácti minutách prohlídky se ztichlými halami muzea ozve volání: "Czech Republic, Czech Republic" a k nám se žene trhač lístků s bezdrátovým telefonem v ruce. Na ambasáde jsme se jaksi zapomněli zeptat na zpáteční cestu, tak nám jí popíše a podle jejího diktátu nám trhač napíše cedulku, kam se vlastně chceme dostat. Doprohlédneme si expozici a cestou k dolmusi si kupujeme yogurt kebab a nejakou další dobrůtku. Před kebab saloonem se vyptáváme na cestu a předkládáme kolemjdoucím Fatiminu cedulku. Ankarané nás posouvají dál a dál, až jeden signalizuje, abychom nastoupili. Jedeme do prudkých kopců na nichž Mustafa Kemal založil ze strategických důvodu hlavní město republiky a vyhlížíme místo kde máme vystoupit. 14:50 Vystupujeme před ambasádou a hned se ženeme dovnitř. Kajmošova cestovní knížka je již vyrobena a vyplněna dětským písmem konzulovým. Ten se za své písmo trošku stydí a omlouvá se že sekretářka je pryč a on se psacích strojů bojí. Zbývá jen zaplatit správní poplatek 75Kč a jít. To se nám ovšem príliš nepodobá, opustit tak příjemné lidi, takže si čtyři hodiny povídáme s Fatimou t.č. hvězdou dne a konzulem. Hvězda dne nám v průběhu debaty udělala ayram a nespočet čajů. Na konec ješte zařídí rezervaci na midnight expres do Istanbulu za 3500TTL. 19:00 I v Ankaře máme problém vyměnit šeky, ale asi v desáté bance měníme 40$Amex na Kajmanův čerstvý pas. 20:00 Sedíme za nějakým barákem, kolem zuří přeháňka a my dojídáme meloun a mažeme karty dokud déšt neustane.
23:00 Cesta metrem na otogar proběhla v pohodě, včetně Voloďovi koupě čajové konvičky (400TTL), kterou si tak přál. Vyzvedáváme a platíme jízdenky a na Fatiminu radu se ukládáme co nejdále od odpadkových košů. Bývají v nich bombičky.
0:45 Nastupujeme do autobusu, jehož jméno tak jasne připomíná film, to vše v zemi kde se film odehrává. To slibuje zážitek. 6:15 Istanbul. Všechny zážitky včetně jízdy přes Bospor jsme prospali. Co naplat vracet se nebudeme. K centru (konecná metra Aksaray) se svezeme dolmusem který je zahrnut v ceně jízdenky. Z Aksaray dále do centra jezdí již jen tramvaje, my však volíme peší variantu jelikož chceme najít nocleh. 8:00 To se nám po mnoha návštevách a odmítání, jak z naší tak ze strany majitelů, podařilo. 8:30 Stojíme na terase, která nám bude v Istanbulu sloužit za útočište, za tři dolary na osobu a noc nabízí tento velmi vzdušný pokojík společnou sprchu, záchod evropského tipu, babku v kremacním veku a dokonce střechu. Krom toho se z jednoho rohu verandy vnucuje pohled na moře a z rohu druhého ješte více vnucuje tlampač na minaretu blízké mešity. Nedbaje zprvu těchto věcí vrháme se postupně do koupelny k zušlechtění svých zevnějšků a pak hned do postelí k polednímu spánku. 16:00 Babka zmizela. Zřejmě jí odsud někdo snesl, protože nevypadala, že ze schodů ztančí s lehkostí víly. My také opouštíme verandu a obhlížíme okolní památky. Bohužel je vše až na hospody, čajovny, obchody s rakií a Modrou mešitu zavrené, tak procházíme Modrou mešitou a nakupujeme rakii, slunečnicová semínka a meloun. Modrá mešita je veliká, ale její interiér je, jak se vyjádřil Kajman, zoškliven mnoha provazy a řetezy táhnoucími se od stropu do výšky dvou a půl metru a nesoucími žárovky. Pusobí to tak nějak, opět Kajmanova slova, nečistě. Ani rakije nás príliš nepotešila. Půl litru tohohle pití chutnající po anýzu stojí 1050TTL a stává se po zředění vodou nerozeznatelné od pastisu. Jelikož pastis všichni nesnášíme, nic pro nás. Alespoň že stálice meloun nezklamal. Bylo ho celkem deset kilo, z cehož každé jedno stálo 80TTL. Protože nikdo nechce pít rakiji dobrovolně, hrajeme karty a za tři prohry je panák. Kromě rakije znepříjemňuje hru i fakt, že se nám nepodařilo sladit louskání semínek s rozdáváním, takže karta často stojí. Během večera byla slunečnice vyměněna za pistácie (100g 200TTL), jenže ty se musí taky loupat, takže si nepomůžeme. Voloďa č.p. odpadl velmi brzy, ostatní debatují o úloze Vlasovovy armády v průběhu Pražského povstání. Téma na výsost závažné, ale po půl litru rakije se není čemu divit.
 10:00 Vydáváme se směnit zablokované šeky za peníze. Cestou
malinko bloudíme a zvládneme tedy navštívit univerzitu a velký bazar, ačkoli nejsou
při cestě. Kajman je po včerejší rakiji naprosto dehydrován a tak popíjí v nejbližší
čajovne docela dobrou limonádu, která vypadá, jako by byla gratis. Její chuť se rapidně
zhorší, když si obsluha za čtyři deci nápoje řekne 400TTL.
12:00 Zdoláváme most spojující čtvrti Sultanahmet (zde je např. Modrá mešita) a Taxim (zde je hlavně American Expres). Procházíme Taximem, stále s vidinou refundace šeku. 13:30 V Amexu se však karta dočasne obrací, protože šéf, jediný oprávněný zaměstnanec není zrovna přítomen. Jdeme tedy vyměnit ty šeky, které máme při sobě a na zpáteční ceste si v internetové kavárně a odbudeme korespondenci s domovem (čtvrthodinka za 250TTL). Hned na to se vracíme do Amexu a vysíláme Kajmana pro oběd. 14:30 Oběd za 950TTL (čtyři ekmeky a 2,5l Sprite) je proti předchozím dnům hotová rozmařilost. Když ho Kajman přinesl, Gazda s Martinem už zuřivě vyplňovali refundační formuláře. Jejich iniciativě se meze nekladou a oni zaplní i políčka určená pro vyplnění úředníky z Amexu. Voloďa zatím nemůže nic vyplňovat, protože jsme v zájmu nenápadnosti jeho ztrátu zatím nenahlásili. Je z toho smutný a tak, jak je jeho zvykem, konzumuje zásoby. 15:00 Navštívíme dnes již druhou banku, aby nám zde vyměnili papíry z Amexu za skutečné šeky. V průběhu čekání si naštěstí všimneme, že káva a čokoláda z automatu jsou zdarma a tak se po deseti čokoládách a jednom kapučínu dostáváme na řadu. 15:30 Třetí banka. Tady se dají vyměnit šeky z banky číslo dvě za hotovost. Prvotní cíl dnešního dne je splněn. 16:00 Na zpáteční cestě přicházíme pod Galatskou vež. Celá stavba je zakryta lešením a vstupné činí 1000TTL. Na vrchol vede bezpočet schodů a výtah. Z vrcholu samotného je pak výhled na Bospor. Pohledem se však nepokocháme, jsme škudlilové. Pří druhém přechodu mostu ochutnáváme jakési škeble pokapané citrónem a zapíjíme je limoškou. Mimo to si Gazda uvědomil, že kdesi ztratil průvodce Istanbulem, vracet se ale nebudem. Tasíme radeji další, na smutek si dáme baklavu a na hlad lahmacum. Byl trochu oschlý a hodně hnusný. Taky o něm ještě uslyšíte. Hned za mostem je malý bazar, kde nakupujeme co se dá (oríšky, čaj, salep, třicet vajec na zítřejší cestu a skleničky). Kus za bazarem narážíme na hromadu bordelu vysypaného přímo na ulici před bankou. Kajman chce nepořádek zdokumentovat, což se nelíbí kolemjdoucímu turkovi. Jen se kousek vzdálí, Kajmoš přece jen stiskne spoušt a turek popuzen zvukem záverky žene se spět. Naštestí Kajmana neinzultoval, jen trochu nadával. Vrátili jsme se na pronajatou verandu a počali vařit vodu. Martin je zrovna na záchodě, aby doplnil zásoby vody, když se rozlétnou dveře, dovnitr se vřítí Gazda a pozvrací se. Nejak mu nesedl ten lahmacum. Ostatní se po uvaření vajec vydávají najít místo, nejlépe hospodu, kde se dá sehnat točený Efez bira. Po hodinovém hledání s smiřujeme s myšlenkou, že Efez se v sudech nedělá a necháme se přemluvit čajárníkem (podle vzoru kavárníkem) na vodní dýmku za 1200TTL. Voloďa brzy odpadá, ale Martin s Kajmanem zůstávají až do úplného vyhulení.
7:56 Probouzí nás chlad. Jediný komu není špatně je Kajman, ostatní skučí, zvrací a mají sračku. Vzhledem ke stavu našich žaludků a střev jen velmi zvolna zametáme hory skořápek od semínek různého tipu a přiravujeme se k definitivnímu opuštení balkonu. 11:15 Je dobaleno, doklizeno, prádlo vypráno a batožina uložena do krámku pod pensionem. Odcházíme na poslední procházku Istanbulem. Natěšeni na světoznámé památky dorazíme k Aia Sofii, kde je dnes muzeum byzantských fresek, dlouhá fronta a 2000TTL vstupné. Rozhodujeme se rychle, nejdůležitější je najít velkou cisternu. Místo ní ale dojdeme k Topkapi saray, sultánově paláci. Vstup je zase 2000TTL, ale fronta žádná. Uvnitř jsou výstavky sultánského oblečení (včetne pyžama s proužky), pokladu,zbraní, zbrojí, knih a nástrojů k jejich tvorbě, kreseb a muslimských relikvií. K vidění jsou na příklad: Mohamedovy vousy, zavřené krabičky s jeho vlasy a zuby, otisk Mohamedova chodidla, Mohamedova hůlka a pečetě. Z předmětů, které nemají přímou souvislost s Alláhovým prorokem je tu vystaven zlatý kryt černého kamene z Mekky (z Kaaby), kousek svatých dveří Kaaby a fotka celku, svatý okap Kaaby, ruka svatého Jana baptisty a kus jeho lebky. Na jednom z nádvoří paláce se rozdělíme. Martin, sužovaný žaludečními obtížemi si doprohlédne Topkapi, Kajman jde najít cisternu a Gazda s Voloďou č.p. nakoupí na bazaru nejaké dárky.
14:30 Všichni se scházíme před penzionem, Voloďa s Gazdou obtežkáni dárky z bazaru. 14:45 Vyrážíme směrem na tramvaj. Na zastávce se k nám přidají další dva češi, Honza s Věrkou mající za cíl stejný autobus jako my. Další cesta tramvají (100TTL/os) a metrem (200TTL/os) utekla bez závažnejších příhod a tak se v 15:35 na otogaru shledáváme s Madlou a Petrem a společně pijeme první čaj zpáteční cesty. 16:00 Odjezd. Jede s námi překvapivě jen jeden řidič. 16:30 Na jakémsi předměstí Istanbulu přistupuje druhý a s každým se vítá. Na Bulharsko - Turecké hranici čekáme drahnou dobu, naši spolucestující už začínají nadávat na celníky a trumfují se v tom, kdo se nejvíc teší do Prahy. Na další cestě stavíme opět v magazínu našeho řidiče, ale tentokrát se na čaj spíše vnutíme, než že by nás někdo pozval. Další cesta nocí rychle ubíhá a nad ránem jsme na Bulharsko - Rumunské hranici. Po dalším dlouhém čekání vjíždíme konečně na Rumunské území a příšerné silnice. Kousek za celnicí u benzinové pumpy potkáváme část kolegů z Kaçkaru. Se spolecností Bohemia expres opoušteli Istanbul dvě hodiny před námi, ale na posledních hranicích je celníci se šroubováky zasvěcovali do stavby autobusu. Obecne je Bohemia expres dražší, na palubě se nepodává čaj a časy v jízdním řádu neodpovídají skuteřnosti, protože přes Srbsko, kudy vede oficiální trasa se nejede. Na snídani stavíme zase v bufáči u turka. Od naší poslední návštěvy zmizel jeden menší pes. Snídá tu i Bohemia expres a my je hostíme Tourbusovým čajem. Rumunsko - Maďarské hranice. Již tradičně čekáme, tentokrát však celníci nejsou v klidu. Rumuni nás nutí vyndat zavazadla a poslat je rentgenem, dokonce přinesli i šroubováky, které naštestí nepromluvily. Dále všem prošacovali příruční zavazadla a dívali se i do tašky kde máme uložená vajíčka, tedy nepoživatelnou bílo - žlutou silně zapáchající masu, která bývala vajíčky. Dobře jim tak. Maďaři proti tomu skoro neotravovali, jediný Gazda musel otevřít batoh a ukázat, že to co prohlašoval za Martinovi stanové tyčky, jsou Martinovi stanové tyčky. Projíždíme Maďarskem v očekávání Slovenských hranic. V Bratislavě opustí autobus tři čtvrtiny výpravy a budou pokračovat do Vysokých Tater. Jediný člen nevystoupivší vstříc novým dobrodružstvím je Voloďa č.p. kterého okolnosti a rodiče nutí rachotit na botelu Medvěd. Na Maďarsko - Slovenských hranicích jde vše hladce, jen Martina se celník ptá zda s sebou má holení. 2:00 Řidič nám zastavil a ukázal cestu na nádraží. Loučíme se s přáteli a vystupujeme do chladné Bratislavské noci. | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||
|
|
|
|
13:20 Z jediné slušnejší silnice v Rumunsku (jeden směr rozestavěné
dálnice) nás vyhnala cedule označující objíždku. Je to pravděpodobně poprvé, co řidič
respektuje dopravní značku a dělá chybu. Úzká asfaltová silnice záhy končí a my pokračujeme
po polní ceste. Není se co divit, řidičově nejistotě ohledně cesty. Ptá se kohokoli u cesty.
Například vozky jakéhosi povozu, nebo pasáka krav. Poněkud divoká jízda výmoly prašné cesty
vzbudila druhého řidiče. Ten zhodnotil situaci, prohodil pár slov s kolegou a při cestě
zpčt na svou postel jen Česky opakoval: "Strašný, strašný".
7:00 Stojíme na silnici do Çanakale - náš první stop v Turecku.
Rozdělili jsme se po dvou. Kajman s Gazdou konečne po hodině odjíždejí bílou dodávkou. Po
další hodině u nás zastavují policajti a gesty nás vyzívají, abychom si oblékli dlouhé
kalhoty. Vyplatilo se, jedeme do Uzunköprü. Odtud Pak stopem a autobusem až na místo srazu:
první molo v Kilibahiru. Ačkoli ostatní tady již půl hodiny čekali, setkáváme se díky mně až
za hodiny dvě, a trajektem (cena 150 TTL) překonáváme Dardanely.
Trója (1000 TTL; studenti, GO25 zdarma), slavné město z ješte slavnejších eposů je jedna
velká ruina. Není tu skoro nic, jen malý amfiteátr, trojský kůň, miniexpozice s obrázky,
pošta a kohoutek s vodou.
Nahoře je nedostatek kohoutků s vodou, všeho všudy žádný a balená voda nekřesťansky (není se
co divit) drahá. Vstup nás nestál nic a na bráně nám i pohlídali batůžky. Prohlídka je mnohem
působivejší než v Tróji. Sklepení velkého chrámu, divadlo impozantních rozměrů, vyhlídka na
Asklepion a jiné trosky.
Vstupné do města Hérakleita a Artemidina chrámu je 2000TTL ať jsi kdo jsi, vynaložených
prostředků však nelitujeme dlouho. Citlivé rekonstrukce Německých archeologů (Celsiova
knihovna) dodávají Efezu něco z jeho dřívejšího lesku. K vidění je i sloup z Artemidina
chrámu. Chrám v den narození Alexandra Velikého, roku 356 pr. n. l. zapálil jakýsi
Hérostratos, aby se zapsal do dějin .(Zjevne se mu to povedlo.) Chrám byl poté obnoven a
definitivně ho zbouraly až Gótové. Ruiny Efezu jsou rozsáhlé, plné zajímavých věcí
(Herkulova brána, dům pochybné pověsti, láznč, latríny, socha významného lékaře (bez hlavy),
medúza (pouze hlava), amfiteátry, obytné domy), cedulí k jednotlivým objektům a turistů.
Naopak nedostatek je zde vody. Jediná tekoucí, a tedy zadarmo je u pumpy vpravo od Celsiovy
knihovny. Její požití a následné prožití nekolika dní bez jakýchkoli potíží, potvrdilo že
byla pitná.
Na otogaru, vlastně na místě kde stával otogar je jen díra do země. Nové autobusové nádraží
je čtyři kilometry od centra (dolmus 150TTL/os). Kajman je dost překvapen nádražní budovou -
nejvíce se podobá letištní hale. U vchodu nás dokonce proženou detektorem kovu.
7:30 Správce otevírá bránu pro návštevníky (vstupné 600TTL/os, platíme
500).
12:00 Konečně Goreme. Údajně to nejhezčí z naší cesty po Kapadokii.
(cena 1,5milionu s GO25 800TTL) Vstupujeme a počneme lozit. Martin pochopitelnč kam se nemá.
Když jsme mu pomohli přes mríž a v zápetí sykli, bacha někdo jde, nelenil a zmizel kdesi v
hoře. Jelikož se pět minut nic nedělo, vyslali jsme na záchranou misi Volodu č.p., ten ovšem
také záhy mizí ve tmě. Po dalších třech minutách se vrací s jednoznačným stanoviskem, že se
Martin ztratil. Naši radost přeruší hlas hory: "Já jsem tady v komíně" a skutecně. Hned na
to cosi přistane v chodbicce. Zklamaně otvíráme mríž a pomáháme Martinovi na světlo.
Pokračujeme v prohlídce, ale brzy se nám zdá každá díra stejná a každá freska neuměle
stvořena v dírách k nerozeznání od jiných. Výjimku tvoří výzdoba za jednemi zavřenými dveřmi,
které jdou naštestí podlézt. Krom toho se tahle díla nesmejí fotit a jako vrchol se nám zdá
platit do další z jeskyní 3 miliony/os. I zde se setkáváme s heslem: "Co je zabetonovaný to
je dobrý". Cestou zpět objevíme, že skrz skalku vpravo (pokud se díváte z venku) od brány se
dá dostat dovnitř. Škoda penez, jdeme tudy alespoň ven.
Protože je sobota, nemáme kde vyměnit peníze. Okusíme alespoň další odnož kebabu a projdeme
se bazarem. Na nádraží pak hrajeme karty a kopem si hakysakem.
Přibližně v nejvýchodnejším bodě naší cesty otevřel se nám pohled na Arrarat (Agri dagi).
Tyčí se mezi okolními horami do závratné výše, jeho zasněžený vrcholek halí mraky.
16:45 Seskákali jsme přímo před bránu impozantní stavby - Ishak pasa
saray. Z paláce se zachovalo jen přízemí a podzemí, takže schody do vyšších pater končí ve
vzduchu. Pokud se nám zdál velký z venku, je až neuveřitelné, kolik místností se do něj
vejde a jak rozlehlá jsou jeho nádvoří. Z oken komnat, jedné jako druhé, je pěkný výhled do
kraje. Na opačné straně údilí se tyčí zbytky opevnení. Zachovaly se i lázně, a podzemní
vězení.
13:45 Vrchol. Je krásné počasí, teplo, skoro nefouká. V
údolích na severu se povaluje hustá mlha, tam bysme měli zítra sestupovat.
14:00 V počtu tří zakupujeme studentské vstupenky (400TTL na hlavu)
a vydáváme se na sedmikilometrový okruh městem Hattusas. Z majestátní metropole toho
však moc nezůstalo. Za zmínku stojí trosky velkého chrámu a tři brány (lví brána a brány
sfingy a krále), které jsou pojmenovány podle soch v jejich okolí plus tunel po branou
krále. Dále se zde nachází bezpočet trosek z nichž je každá opatřena cedulí Temple no.
X, kde X je přirozené číslo od 1 do 40. Celou trasu procházíme asi za dvě a půl hodiny.
21:30 Deštěm osvežené Ankarské ulice nás přivedli před obrovskou
krásně nasvícenou mešitu, kterou okamžitě atakujeme foťákem. Po menších fotoorgiích
oblékáme dlouhé kalhoty a vstupujeme pod kupoli ozářenou zevnitř krišťálovou koulí
o průměru dvou metrů. Veškeré stavební prvky jsou kamenné (včetně mříží) a neobyčejně
pusobivé (alespoň v noci).
Studentské vstupné do cisterny je 1000TTL, ale i to se prý dá ušetrit, když se na
GO25 zdůrazňuje nápis UNESCO. Uvnitř se před návštěvníkem vypínají do dvaceti metrové
výše sloupy, rozmístěné po celé ploše nádrže a nad nimi majestátní klenba kupolí stropu.
Pokud odtrhnete zrak od stropních výšin, spatříte rybky, prohánějící se ve vodě pod
vašima nohama. Atmosféru vytvořenou sporým osvětlením pak ješte dotváří nádherná hudba
znějící celým prostorem.
Komunitní servery