Ekvádorské národní parky jsou i v současnosti místem, kde budete při poznávání přírody putovat převážně sami, snad jen kromě Cotopaxi. Příroda je zde naprosto netknutá člověkem, nevzpomínám si na žádný obal nebo vajgl, který by se mi připletl do cesty. A navíc, stejně jako v jiných jihoamerických zemích po vás nebudou chtít žádné permity za výstupy na kopce. Jedinou investovanou částkou pro vás bude nejčastěji 10 USD za vstup do národního parku. Překážkou může být v národních parcích nesnadná orientace, nejsou zde žádné cesty. Ačkoli se v Instituto Geográfico Militar (IGM) v Quitu dají sehnat slušné mapy, bez navigace GPS vám budou většinou k ničemu Pokud jsou vaším koníčkem činné sopky, je Ekvádor tím nejideálnějším místem.

Parque Nacional Cotopaxi

Díky své dominantě, nejvyšší aktivní sopce světa - Cotopaxi (5897 m), se jedná pravděpodobně o nejznámější ekvádorský národní park. Můžu bez nadsázky tvrdit, že bez vulkánu Cotopaxi by národní park nebyl tím čím je, nejvyhledávanějším koutem přírody a místem rekreace nejen obyvatel 60 km vzdáleného Quita, hlavního města Ekvádoru

Přístup k národnímu parku je snadný. Výraznou zelenou ceduli s názvem parku spatříte po levé straně na panamerické dálnici cca 70 km z Quita směrem na Latacungu. Vstup do národního parku je možný na dvou místech. Ten frekventovanější vede přes osadu Santa Rita, zde je ve výšce 3100 vstupní brána, kde zaplatíte 10 USD. Obtížnější bude pro většinu zájemců o vrchol cesta do základního tábora pod sopku. Cesta klikatící se prašným (červenec - září) paramem je značně zdlouhavá a v neměnící se krajině až nudná. Ještě před několika lety cestu lemovaly vzrostlé jehličnany, ale nyní intenzivním kácením rapidně ubývají. Masivnímu kácení nebrání ani status národního parku

Parque Nacional Cotopaxi a přiléhající Area Nacional de Recreación El Boliche jsou oblíbeným místem výletů většiny Ekvádorců. Pokud si chcete užit samotu a iluzi objevování nepoznaného, doporučuji návštěvu parku mimo víkendy a svátky, kdy se to tam rodinkami s dětmi jen hemží. Stejně tak ekvádorští horolezci zde maji asi každý víkend "trénink."

Ačkoli tři nedaleké skalnaté vrcholy hory Rimiňahui (nejvyšší z nich 4712 m) a pomalu vysychající jezero Limpiopungo stojí rozhodně také za návštěvu, tím největším lákadlem je bezesporu výstup na vrchol Cotopaxi

Cotopaxi (5897 m) se vypíná z travnatého parama a při jasných dnech ji lze zahlédnout ze vzdálenosti větší jak 100 km. Přestože je Ekvádor místem výskytu několika velice aktivních vulkánů, Cotopaxi patří k těm klidnějším. Její poslední, poněkud slabší, erupce byly v letech 1903 a 1904. Ovšem pro "nejlepší léta" sopky bychom se museli přesunout do let 1742 a 1768, kdy se jí podařilo zničit 35 km vzdálené město Latacunga. V současnosti ale nastavuje všem návštěvníkům příjemnější tvář, vulkanické činnosti si na vrcholu všimnete jen výjimečně

Výchozím místem pro výstup na vrchol je ve výšce 4880 m chata José Ribas, ke které se dostanete po dvoudenní cestě parkem. Pokud nebudete mít štěstí na auto, které vás může vzít k parkovišti 200 výškových metrů pod chatou. Chata je útulná pro 40 - 50 lidí, ale hlav se tam může za 15! USD složit i víc. Občas se topí v krbu a i jídlo se tam dá koupit. Kdo chce ušetřit, není problém si před chatou postavit stan

Jelikož je Cotopaxi něco jako Mont Blanc Jižní Ameriky, nebudete o půlnoci k výstupu na vrchol vstávat sami. Rozhodně se nemůže stát že zaspíte, v tu dobu vstávají všichni. Společnost vám při prvních krocích pyroklastickým sedimentem nad chatou bude dělat další cca 40 "horolezců." Ale nemějte strach. Většina turistů, kteří si zaplatili průvodce na vrchol (130 - 150 USD!) v cestovní kanceláři bude ten den stát poprvé na mačkách. A proto při vstupu na ledovec (ve výšce cca 5100 m) se zástup lidí toužících po vrcholu znatelně sníží. Často se stává, že o půlnoci vyrazí na kopec 40 lidí, ale vrcholu dosáhnou pouze čtyři - dva průvodci a dva klienti

To by vás ale nemělo odradit. Pokud máte základní vybavení (mačky, cepín čelovku), v případě větší skupiny lano na navázání a hlavně slušnou aklimatizaci (pro někoho to může být již několikadenní pobyt v Quitu, 2700 m) nebude pro vás výstup na vrchol při absenci mizerného počasí problém. Výhodu budou mít samozřejmě ti, kteří si v Alpách osvojili základní návyky při chůzi po ledovci, protože po ledovci půjdete okolo 1800 výškových metrů. Abych nezapomněl, pokud chcete ještě někdy používat své oči, nezapomeňte si vzít kvalitní brýle s filtrem. Tady na rovníku je to nutné o to více

Cesta stoupá pod úhlem 45° a jen na několika málo místech se to změní. Pokud právě nešlapete po čerstvém sněhu, my jsme ho na začátku října neměli, můžete bez problému sledovat vyšlapanou cestičku k vrcholu. Pokud se od ní nikterak neodchýlíte, ledovec zde nemá žádné nástrahy. Jediný obtížnější úsek je v 5600 metrech, okolo skalní stěny Yanascha, kdy se musí překonat poněkud strmější pasáž. Cesta na vrchol od chaty trvá průměrně 6 - 8 hodin, proto když si pospíšíte můžete východ slunce spatřit z vrcholu. Když budete mít ještě více štěstí, můžete nad hradbou mraků pod vámi pozorovat vyčnívající vrcholky Antisany (5758 m), Ilinizy (5126 m), Cayambe (5790 m) a dalších kopců. Při jejichž focení bez rukavic mi pomalu omrzaly ruce

Na vrcholu samotném je možno nahlédnout do 100 metrů hlubokého kráteru, na jehož dno se dostali jako jediní členové česko-polské expedice v roce 1972. Cesta zpět k chatě trvá zhruba tři hodiny

Národní park Cotopaxi nabízí mnoho dalších výstupů a skalního lezení (kopce Rumiňahui, Marurco, Sincholagua, Quilindaňa), vrcholem může být trek okolo Cotopaxi (6 - 7dní) nebo "Trek de Cóndor" od Antisany ke Cotopaxi (50 km, 4 - 5 dní)

Jeden z nejodlehlejších a nejhůře dostupný národní park Ekvádoru. Park byl vyhlášen v roce 1979 a na 518 000 ha výrazně na jih rozšířen v roce 1992. Můžeme zde najít tři ekvádorské sopky. El Altar a dvě v Ekvádoru nejaktivnější Tungurahuu a Sangay

Při bloudění parkem se budete pohybovat mlžným pralesem, ve větších výškách paramem a při výstupu na sopku se připravte na pyroklastické sedimenty, v nejvyšších partiích pak na ledovec. Pokud budete mít "štěstí," společnost vám bude dělat andský medvěd brýlatý, ocelot, puma, jaguarundi, tapír a další

Na rozdíl od ostatních ekvádorských parků je hledání podrobnějších informací nutných pro návštěvu výrazně složitější. Odměnou ale rozhodně bude, že třeba při čtyřdenním pobytu v parku nepotkáte ani živáčka. Také proto je vícedenní trek parkem pouze pro zkušené turisty s kompletním vybavením

Pro svou výraznou deštivost, vlhkost a bahnitost v měsících červen - srpen je nejvhodnější doba pro návštěvu v měsících prosinec - březen. A ani tehdy sucho rozhodně není. My jsme park poznávali v září. Potkalo nás jak typicky mlžné a vlhké počasí při výstupu na Tungurahuu tak úžasná, pro Ekvádor netypicky, modrá obloha při cestě pod sopku El Altar. I tak doporučuji pro návštěvu parku přibalit do batohu holinky. Gore-Tex boty jsou k ničemu, zbytečně si je zničíte. Naopak Gore-Tex oblečení je pro cestu to nejkomfortnější, budete stále v suchu

"Brány" pro vstup do parku jsou čtyři. Alao (pro Sangay), Candelária (El Altar), Pondoa (Tungurahua) a Río Negro (deštný prales). Kromě stanice parku v Pondoa, která je opuštěná, za vstup do parku zaplatíte 10 USD. Při troše šikovnosti se placení vyhnete i jinde, viz níže

Ačkoli naším cílem bylo především navštívit sopku Sangay, po absolvování cca 100 km v pěti dnech pod vulkány Tungurahua a El Altar nám na Sangay už nezbyly síly. Po návštěvě pěti ekvádorských národních parků můžu prohlásit, že právě NP Sangay byl tím nejkrásnějším

El Altar (5320 m) nacházející se u západní hranice parku 40 km od osady Candelaria je pátým nejvyšším ekvádorským kopcem. Jedná se o vyhaslou sopku, která byla v minulosti pravděpodobně vyšší než Cotopaxi, ale mohutný výbuch vrchol rozmetal. Nyní je na jeho místě velká neúplná kaldera otevřená k západu. Kaldera je zatopena jezerem Laguna Amarilla. Právě jezera v okolí hory jsou největší zajímavostí oblasti

Samotný vrchol je dostupný pouze pro zkušené lezce, kterým nedělá problém skalní lezení ve velkých výškách. Vlastně je zde do tvaru písmena "C" uspořádáno vrcholů devět, ale El Obispo (5320 m) je z nich nejvyšší. Většina je permanentně zahalena v mracích. Další nepříznivé vlivy počasí a dlouhý nástup pod kopec dělá tuto horu jednou z nejméně navštěvovaných a lezených v Ekvádoru (stejně jako vulkán Sangay ve stejném národní parku, k němu se ovšem přidává ještě další riziko, o tom však až později)

El Altar byl v Ekvádoru posledním neslezeným kopcem s výškou více jak 5000 m. Podařilo se to až v roce 1963 skupině italských horolezců (Marino Tremonti). V současnosti je již všech devět vrcholů pokořených, většina se podařila ekvádorským horolezcům v roce 1979 (Luis Naranjo a spol.). Všech devět vrcholů El Altaru se podařilo v jedné expedici zdolat ekvádorcům v roce 1995. Extrémně náročnou severní stěnu El Obispo v roce 1984 zvládl ekvádorsko/francouzký tým, trvalo jim to 6 dní. Docela by mě zajímalo, jestli na vrcholu již stanul někdo z Česka. Je to krásné místo

Naším záměrem ale vrchol nebyl, El Altar nabízí překrásný a pustý terén i pro vysokohorské turisty a zkušené výletníky. Trek pod sopku můžete zvládnout za dva dny, ale z vlastní zkušenosti tvrdím, že ideální je týden. Zvolili jsme si za cíl kráterové jezero Laguna Amarilla (4400 m), od jehož břehů se pětitísícové vrcholy El Altaru prudce vypínají

Posledním "větším" městečkem pod kopcem je Penipe, do kterého se dostanete po hodinové jízdě nacpaným autobusem s Riobamby. Tady musím poznamenat, že neplatí informace od Roba Rachowieckého (Climbing Hiking in Ecuador, vyd. Bradt 2000), že se do Penipe lze dostat autobusem z Baňos. Již delší dobu je tato silnice uzavřená kvůli aktivitě nedaleké sopky Tungurahua. Dokonce si myslím, že je v několika úsecích poškozena

Penipe je malé městečko s asi čtyřmi obchody. Když jsme do něj okolo 15. hodiny přijeli, připadalo mi úplně mrtvé. Nebyla tu žádná auta, nedokázal jsem si představit jak se dostaneme do 15 km vzdálené osady Candelaría. Ačkoli jsme měli informaci, že si máme počkat na auto, které jezdí do Candelaríe pro mléko, nechtěli jsme na to spoléhat. Obešli jsme pár obchodů a žádné povzbudivější informace jsme nedostali. Proto jsme se tím směrem vydali pěšky a přestože nás místní ujišťovali, že tím směrem vůbec nic nejezdí, podařilo se nám po hodině za městem stopnout auto

Candelaría je ještě větší zapadákov než Penipe. Tady už není ani obchod a zděné domy by jste spočítali na prstech jedné ruky. Když projdete celou osadou dostanete se až k malému domečku správy parku, kde musíte zaplatit 10 USD za vstup do národního parku Sangay. Půjdete-li okolo po 18 hodině, to už tam nikdo není nebo tiše jako myšky, platit nic nebudete. Nám to vyšlo, deset dolárků jsme ušetřili

Kousek nad stanicí parků je stavení, Hacienda Releche, kde se za 5 USD můžete příjemně a na ekvádorské poměry komfortně ubytovat. Tohoto místa využívá většina výprav pod El Altar. Využili jsme jej také, ale ubytovaní jsme byli jediní. Proto jsme nemohli naše informace o trase pod vulkán zkonzultovat s ostatními. Když jsme se večer před cestou loučili s majitelem, netušili jsme že je to poslední osoba, kterou na delší dobu vidíme. Další jsme potkali až při návratu z parku

Ačkoli je cesta pod vulkán popisována většinou jako těžce k nalezení, ráno jsme se přesvědčili, že je to v pohodě. Je tu spousta cestiček, kterými se vodí krávy na pastvu a pouze jedna z nich je ta správná, ale pokud se budete řídit intuicí, tu správnou naleznete. Nám se to také podařilo

Hned na začátku se trochu více nastoupá do výšky, jinak vede většina cesty stále po vrstevnici po kopečkách nad říčkou Río Collantes. Kousek nad Candelaríí je také místo, kde ještě můžete vidět nějaké stromy, poté už vám budou společnost dělat pouze obrovské drny páramové trávy. Až sem vás budou také doprovázet kolibříci

Po asi hodině jste na hranici 3800 m, po které se dostanete pouze s malými výškovými odchylkami až k úpatí sopky. Pěšinka je v těchto místech už nenáročná, pěkně od kraviček vyšlapaná, proto nejsou s orientací problémy. Protože nám po celou dobu nad hlavou zářilo netypicky slunce, byli jsme ušetřeni největší překážky tohoto treku. A tou je bahno. Po zkušenostech z matlání bahýnkem pod Tungurahuou si dokážu představit o kolik obtížnější by to bylo zde

Cesta od Haciendy Releche k úpatí sopky v Collantes Plain je asi 15 km dlouhá, klikatí na stráni nad Río Collantes. Druhý a poslední nebezpečný úsek je až od úpatí sopky ke kráteru s jezerem Laguna Amarilla. Stoupání je zde poměrně strmé a dokonce s partiemi lezení ve skále. V kombinaci s vysokou nadmořskou výškou je to dost obtížné

Klesající mlha z vrcholků a především skutečnost, že Markéta zůstala nějakých 100 výškových metrů pode mnou, mě přinutilo se vrátit. Skála tady byla značně vlhká a hrozilo, že mi to při docela značném sklonu uklouzne. Rozhodně to tady není vhodné místo na sólové blbinky. Kdyby se vám tu samotnému něco stalo, pomoci se nedovoláte. Moc lidí sem nechodí. Ačkoli jsem měl jezero téměř na dohled, otočil jsem se k návratu, i když to bylo hodně těžké. Teprve až když jsem došel k Markétě jsem si uvědomil jakou blbost jsem udělal, že jsem ji tu nechal. Jak jsem na sopce, rozum mi občas vypíná a táhne mě to nahoru…

Možná vám to bude znít směšně, ale dalším objektivním nebezpečím tohoto treku jsou krávy. Nechápu, že si pro svou pastvu vyberou při cestě páramem místo, kterým nutně musíte projít i vy. Jelikož tu není kvůli bažinkám větší šance je obejít je to docela bojovka. Obzvlášť má-li někdo na sobě jako Markéta červenou bundu. Utíkali jsme asi dvakrát, ale strachu jsme si užili vždy, když jsme je míjeli. Jinak bychom skončili jako kostičky ohlodané od condorů, kterých je tady dost. Dobytčí kosti, ne lidské!

Okolí sopky El Altar nabízí mnoho dalších možností k trekkování. Například jezera Laguna Mandur a Laguna Verde na jihovýchod od kráteru. Vrcholem může být trek okolo El Altaru, ale to už zabere asi pět dní. Největší chybu co můžete udělat a udělali jsme ji i my je, že tu zůstanete krátkou dobu a dorazíte k úpatí sopky pouze na lehko bez možnosti bivakovat. Okradete se o možnost poznávat další zajímavosti v okolí.

Tungurahua (5023 m) vzdálená 10 km jižně od Baňos je v současnosti jednou z nejaktivnějších sopek v Ekvádoru a toho byste si měli být před výstupem na ni vědomi. Erupce v roce 1711 zničila blízká města a ani v pozdější době sopka své okolí nešetřila. A nešetří ani nyní. Krátce před odletem jsem pravidelně sledoval jak ohrožuje městečka na jih od Baňos. Prý je i silnice do Baňos uzavřená

Při našem příjezdu si to spousta lidí pamatovalo, ale tvrdili, že teď je klid. Že ten klid je pouze dočasný jsme se přesvědčili sami. Zachránilo nás hnusné počasí, kdybychom pod vrcholem zůstali o den déle tyto řádky pravděpodobně nepíšu. Pro informace o její aktivitě (to platí i pro ostatní ekvádorské sopky) si kupujte deník El Comercio

Tungurahua, pokud jí v mlze zahlédnete, je pěkný typicky kuželovitý vulkán s ledovcem na vrcholu. Nemohu to ale potvrdit, protože v současnosti je pravděpodobně zapadán pyroklastiky a vulkanickým popelem. Nechce se mi věřit, že by díky aktivitě v poslední době ledovec roztál

Výchozím bodem pro výstup na Tungurahuu je městečko Baňos (1800 m), což je na ekvádorské poměry celkem velké městečko. Především pro své lázně je hojně navštěvované, proto je tu bohaté zázemí se spoustou obchodů a turistickými kancelářemi. Pokud si nejste příliš jisti a máte zbytečných 30 USD na den můžete jejich služeb využít. Ať už je to třeba průvodce až na vrchol, noční výlet autobusem za výhledem na ohnivé divadlo sopky, půjčení horského kola nebo výlet do pralesa

Jelikož jsme neměli příliš dolárků navíc, vydali jsme se na sopku sami. Cestu vzhůru zahajujeme trochu netypicky asi 10 km od silnice směrem na Ambato. Obvyklá cesta vede nahoru za posledními baráčky Baňos, kousek za odbočkou na San Martin. Odtud ale vede cesta nahoru výrazně strměji, bez možnosti že vás alespoň kousek popoveze auto

Od silnice se vydáváme po prašné cestě vzhůru k vesničce Pondoa (2650 m), přes kterou vedou všechny cesty nahoru. Vlastně to je jen spousta baráčků roztahaná po stráni. Použít slovo vesnička se moc nehodí. Jedinou obživou jejích obyvatel je pasení dobytka. A díky dobytku jsou tu alespoň nějaké znatelné stezky. Protože jak cesta skončí, šlapete nahoru pouze po kravských cestičkách. Vegetace je v těchto místech docela bujná. Klasifikoval bych to jako mlžný prales, hodně mi to připomínalo vrcholové partie národního parku Garajonay na ostrově Gomera

Když pastviny skončí, kousek před obtížně čitelnou cedulí obrostlou mechem s nápisem "TUNGURAHUA HIKING TRAIL" , ponoříte se do "tunelu." Samozřejmě není to klasický tunel, tady ten vytvořila příroda a člověk jen nepatrně pomohl. Mnoho let museli po této cestičce vodit ekvádorští pastevci svá stáda kraviček, než se tato stezka zahloubila do této podoby. Dnes asi 0,70 - 1,00 metru pod povrch někde i více. Na většině míst s kořeny a hustou vegetací těsně nad hlavou. Iluze tunelu dokonalá, kterou horolezci postupující nahoru (často v sedle na oslíku) ještě více prohlubují

Jelikož těch na oslíku je naprostá většina, jen chudý Čecháček jde po svých, cestička - tunel podle toho vypadá. Sklon je pro oslíka a ne pro člověka. Kdyby nebylo bahýnko, tak je to pohoda, ale takto jsme až moc často prokluzovali, a když se asi na hranici 3000 metrů spustil déšť, který udělal z tunýlku potok - stoku bylo v tu ránu o zábavu postaráno. Nahoru to ještě šlo, ale při cestě dolů již naše nožičky nebyly schopny zdolávat bahnité nástrahy a občas jsme si do té kaše sedli

Jinak pokud máte čas koukat okolo, vegetace je tu úžasná, mnoho stromů hustě obrostlých mechem a mechy visící z větví dolů až záhonům tlustých stébel bambusů. Škoda jen, že nám ve výhledu bránila hustá mlha a neustále vydatné mrholení. I tak, nebo právě proto, to bylo velmi působivé. Spousta květů vynořující se z neustále rychle se převalující mlhy

Cesta je značně namáhavá, protože pod strmým stále stejným úhlem stoupá rovně vzhůru. Žádné serpentiny, které by pochod usnadnili. Když se s tím ale vyrovnáte, má to výrazné pozitivum, rychle nastoupáte okolo 1000 metrů. Důležitá je ovšem aklimatizace. Baňos leží v 1800 m, horská chata ve 4000 m, a vrchol V 5023. Proto to může být při zanedbané aklimatizaci obtížné. Z vlastní zkušenosti doporučuji jako aklimatizaci výlet z Baňos do vesničky Runtún (2600 m)

Ve výšce 3800 m je horská chata, která je vám pokud nepůjdete s průvodcem k ničemu, protože je zamčená. My jsme do ní namrkli jenom proto, že nás dohnala skupina "horolezců" na oslících s průvodcem. Když jsme se podívali kousek nad chatu a viditelnost byla stále tak deset metrů, usoudili jsme, že stoupat na vrchol aktivní sopky a nevidět "co dělá" by bylo nebezpečné. Že to bylo rozhodnutí správné jsme se přesvědčili druhý den. Při cestě přes Ambato do Roibammby, byl nad Tunguraguou vidět obrovský tmavě šedý oblak horkých vulkanických plynů

Z chaty k vrcholové kaldeře je to asi další 2 - 3 hodiny a od kaldery k jejímu nejvyššímu okraji (5023 m) asi 45 minut. Jelikož jsme nahoře nebyli ani nehovořili s nikým kdo by to v poslední době risknul, nevím jak cesta vypadá. Pod vrcholem by měli být dva krátery a pouze ten malý je činý. V literatuře je uváděno že je tam ledovec a mačky a cepín jsou nutností. Ale díky aktivitě sopky v poslední době to možná již neplatí. Určitě bude ledovec zapadán pyroklastiky a vulkanickým popelem. Cesta dolů je dlouhá a vyčerpávající díky špatně schůdnému bahnitému terénu, kdy jsou nohy navíc unaveny. Když jsme se domotali k silnici nechtělo se nám věřit, že jsme za jeden den zvládly 2200 metrů nahoru a totéž dolů. Byly z nás chodící mrtvolky

Okolí Baňos nabízí terény pro spoustu dalších výletů. Třeba k vodopádům Río Verde, krátká cesta do ZOO v San Martin nebo do vesničky Runtún (2600 m), ze které jsou za příhodného počasí vidět vrcholové partie Tungurahui. Což se vám v Baňos, ačkoli leží na její upatí, nestane. Cesta do Runtúnu zabere asi tři hodiny a vede většinou po cestě, kterou projede i auto. Pokud půjdete od nádraží v Baňos po ulici Maldonado na její konec, uvidíte cestičku do stráně, která vás povede správným směrem. Doporučuji jít ve skupině, protože je to místo, kde došlo k několika přepadením cizinců.

Sangay (5230 m), výška se díky aktivitě stále mění, ležící ve stejnojmenném národním parku je nejaktivnější sopkou jihoamerických And. Neustále jeho kráter opouštějí žhavé kameny, popel a vulkanické plyny. Situace se ale každý den mění, proto není výstup na vrchol nereálný

Vulkán není technicky náročný na vylezení, ale riskujete, že vás trefí nějaký ten žhavý uhlík o velikosti psacího stolu. Jako se to stalo dvojici britských vulkanologů v srpnu 1976. Jejich hrobeček si můžete pod vulkánem prohlédnout. I samotný pohled od upatí k vrcholu nabízí úžasnou podívanou, hlavně v noci

Cesta jen k upatí zabere od posledního stavení nejméně tři dny, to v případě, že půjdete správným směrem. Protože je to zde cross - country, žádná pěšinka pod vulkán nevede. Navíc se vám budou nohy bořit hluboko do bahna, překonat musíte též více jak 20 potoků a na mosty zapomeňte

Ačkoli jsem měl Sangay v Ekvádoru jako hlavní cíl, právě jeho náročnost (nejen časová) nás odradila. Z Tungurahui a Altaru jsme byli vyčerpaní, v pěti dnech jsme nachodili 100 kilometrů, nejčastěji ve výškách 3 - 4 tisíce metrů. Sangay je hlavní důvod proč se chci do Ekvádoru vrátit

Proto jen stručně k cestě pod sopku, je-li tam nějaká. Výchozím místem je vesnička Alao, do kterého se dostanete z Riobamby přes vesničky Licto nebo Pungalá. V Alao si můžete nakoupit, minimálně na pět dní a pokud uvažujete vrcholu, tak alespoň na dní osum. Zaplatíte zde 10 USD za vstup do národního parku a znovu platí, že pokud máte dost peněz průvodci se k vám v Alau jen pohrnou. I oslíky vám tu za přiměřený peníz pronajmou

Pokračovat dále můžete dvěma směry, přes Haciendu Eten nebo po tzv. Culebrillas route. O přednostech té nebo oné se mi nechce rozepisovat, nemám to prakticky ověřené. Teoretických rad můžu k výpravě pod Sangay poskytnou dost

Dále doporučuji přečíst si knihu: Bohuslav Braun - V ledu a ohni And, Práce 1976, o české expedici COTOPAXI 72. Jsou tam dokonale popsaná příkoří při cestě pod Sangay

Nejmenší národní park Ekvádoru (z východu na západ pouze 25 km), vyhlášený až v roce 1996. Všude se dočtete, že se jedná o nejlépe spravovaný park, ale při vlastní návštěvě zjistíte, že tomu nic nenasvědčuje

Největší pozoruhodností tohoto místa je až 270 jezer, které se zde ve výškách od 3700 do 4200 m vyskytují. Prý je to zajímavá lokalita pro ornitology, my jsme měli smůlu, po třech dnech zde strávených jsme žádného ptáka neviděli

Putovat zde můžete jak páramem, tak mlžným pralesem, to v JZ části. Ačkoli je všude uváděno, že se zde vyskytuje neustále nevlídné deštivé, větrné a chladné počasí, přesvědčili jsme se, že tomu není tak docela (viz. naše fotografie). I tak doporučuji vzít si s sebou nepromokavé oblečení i kulich s rukavicemi přijde vhod

Největším lákadlem, a to i pro ekvádorce, je Laguna Toreadora. Což je jezero v blízkosti silnice nedaleko ranger station. Pro svou snadnou dostupnost je cílem víkendových výletu. Pokud ovšem přejdete silnici a vydáte se na jih do větší části parku (a pokusíte se ho za dva dny přejít), jistě nikoho dalšího nepotkáte

Jelikož se národní park nachází 30 km SV od Cuency, asi nejhezčí ekvádorské město, začínáme cestu na jeho autobusovém nádraží. Je tu akorát jedno, proto žádné pochyby. Ptejte se po autobusech směrem na Sayausi a Miguir. Pak už je jen důležité přesvědčit se, že řidič skutečně ví, kde vám má zastavit. "Parque entrada" nezná vůbec a když bude mít dobrou náladu jistě vám zastaví u "ranger station," kde můžete získat informace pro vaši cestu

Cesta trvá 3 hodiny a poslední úsek projíždíte již parkem, to po zaplacení 10 USD pro vstup do parku. Netuším jak při té silniční kontrole poznají kdo vystoupí v parku a kdo pouze projíždí. Ale můžu ze své zkušenosti potvrdit, že "blédá" tvář Evropana je pro ně velké vodítko

My jsme správce parku nakonec našli, i když až po dvou hodinách. A to s vydatnou pomocí řidičů, které jsme stopli poté, co nás autobus blbě vysadil. Kousek od cedule národního parku je malá boudička, kde najdete správce parku. Ale nečekejte, že poradí. Tedy poradí, ale nic neví. Má zmáklou akorát cestu okolo jezera Toreadora a kousek od něj, ale tam jsou stejně chodníčky

Mapa národního parku, kterou jsem koupil v informačním centru v Cuence, mi úplně vyrazila dech. Přehledná nově vydaná s vyznačením asi dvaceti turistických tras i s jejich výškovými profily. O to větší bylo mé zklamání, když jsem ze správce parku vydoloval informaci, že žádná z tras není v terénu značená

Naším cílem bylo přejít park ze severu k JZ (což je kombinace tras č.15 "Camino de Inca" a č.9 "Toreadora - Soldanos" ). Když jsem se ptal na zkušenosti jiných návštěvníků správce odpověděl, že neví o nikom z poslední doby, kdo by se do parku na jih od silnice pouštěl. To nás ale neodradilo, spíše naopak.

Po krátkém kolečku okolo jezera Toreadora, které také stojí za to, jsme vyrazili do neznáma. Nejdříve se vysokou paramovou trávou po skalkách prudce nastoupá k nejvyššímu budu parku Cerro de Cajas (4260 m), odkud je možno při dobrém počasí spatřit většinu parku. Na tomto místě jsem začal poprvé pochybovat, zda se nám podaří park přejít. Jezer bylo vidět určitě 50, při pohledu z výšky vypadaly jako spousta malých loužiček, ale i tak jsme se těžko orientovali. Po asi 15 minutách civění do mapy jsem zjistil, že neodpovídá skutečnosti. Pár jezer prostě vyschlo a ta velká se zmenšila. Ani bych se nedivil, kdyby i nějaká na jiných místech přibyla. Pohybovat se přes park podle jezer nedoporučuji

Ačkoli jsem si nebyl vůbec jistý správným směrem, nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. Z hřebenu Cerro de Cajas jsme slezli k jihu a před námi se rozprostírala většina parku. Spousta malinkých kopečků s páramovou trávou a mezi nimy jezírka. Zde už jsme přišli o komfort dalekého výhledu, kvůli mírně zvlněné neměnící se krajině jsme viděli vždy maximálně na 200 metrů. Ani množství jezírek naši orientaci neusnadňovalo. Jediným cílem pro nás bylo udržet směr na jih, což se nám díky GPS navigaci dařilo

Naším cílem bylo dojít po trase č.9 "Toradora - Soldanos" až k místu, kde se kříží s "Camino de Inca", potom jít na JZ přes mlžný prales dolů až k západní hranici parku. Takto to zní značně idylický, jako výlet na Šumavě, ale při nepřítomnosti jakékoli třeba i slabě viditelné cestičky to je docela bojovka. Pouze asi první kilometr můžete pod svými nohami registrovat sotva znatelnou oslí cestičku, která se bohužel vytratí

Na tomto místě jsme se poprvé v Ekvádoru zjistili co znamená termín "cross counrty", uváděný v anglických průvodcích při popisu cest. Obrovské drny ostré paramové trávy navíc pochod znatelně znesnadňovaly. Na většině míst se dalo chodit pouze po nich, protože mezi nimi byla voda, v lepším případě bažina. Právě toto a nesnadná orientace byla příčinou toho, že jsme se po stejné cestě vrátili. I tak je přejití parku po této trase proveditelné, ovšem s časovou rezervou. Zabloudit tu je snadné, obzvláště padne-li mlha

Jediný pobřežní národní park v Ekvádoru vyhlášený v roce 1979, zabírající 50 km pobřeží mezi městy Jipijapa na severu a Manglaralto na jihu. Objevíte zde pobřežní ekosystém tropického mlžného lesa, i když většinu roku tomu nic nenasvědčuje. Parku náleží i 20 000 hektarů oceánu včetně ostrova Isla de la Plata

Stále zelené a hustě zarostlé jsou pouze vyšší partie kopečků těsně před sjezdem do Puerto López při cestě z jihu. Je to ale velice teplé a vlhké místo většinu roku

Park je drahý, za pětidenní pobyt zaplatíte 20 USD. Vstup je možno zaplatit v městečku Puerto López, které je také výchozím místem pro výlety. Asi největším lákadlem parku je ostrov Isla de la Plata. Někdo ho díky bohaté fauně přirovnává k ostrovům Galapágy. Takové Galapágy v malém, pro ty kdo na ně nemají

Jedinou cestou jak se na ostrov dostat je zaplatit si za 30 USD výlet v jedné z mnoha kanceláří v Puerto López. Nemá smysl jich obcházet víc, ceny jsou všude stejné. Celodenní výlet zahrnuje dopravu, průvodce a někdy i šnorchlování. Odměnou vám bude sledování množství mořských ptáku (albatros, fregatka, pelikán, terej) nebo i tuleň a želva. Pokud na ostrov poplujete v měsících červen až říjen, můžete na otevřeném moři sledovat skupinky velryb. Ostrov je malý (2x4 km) a není možno na něm stanovat bez zvláštního povolení

My jsme se dlouho rozmýšleli jestli se na ostrov vydat, nakonec jsme tam kvůli špatnému počasí nejeli. Nyní toho ale trochu lituji. Při odjezdu z Puerto López jsme hovořili s Holanďankami co tam byly a výlet si pochvalovali. Takže pokud nemáte dost peněz na Galápágy, ostrov Isla de la Plata rozhodně doporučuji

Dalším vyhledávaným místem v NP Machalilla je na pobřeží Los Frailes, což je oblázková pláž s malým útesem, na které je vyhlídka. My jsme šli z 10 km vzdáleného Puerto López s plánem postavit si stan na pobřeží. O to větší zklamání bylo, když nám to správce parku neumožnil

Hned kousek od cesty je brána, kde správce parku kontroluje zaplacená povolení a pod záminkou "že kvůli bezpečnosti," nás přinutil nechat si zavazadla v jeho nedalekém domku. Kupodivu při našem odchodu nic zaplatit nechtěl. Teď už vím, že jsme si měli bágly nechat a nocovat na pláži, žádné nebezpečí tam nehrozí. Měli bychom tak více času na prohlídku okolí

I pouhý den ovšem stačí k tomu, aby jste si tuto lokalitu prohlédli. V blízkosti pláže jsou také dvě krátké cesty (2 - 3 km) které vás provedou typickým pobřežním porostem k vyhlídce. Pokud půjdete z Los Frailes podél pobřeží na sever, dojdete do městečka Machalilla, která dalo parku jméno

Pobřeží je výborným místem ke sledování mořských ptáků (albatros, pelikán, někdy prý i terej modronohý!). Proto pokud je vaším koníčkem fotografování ptáků ve volné přírodě, políčka filmu vám budou rychle ubývat. Jako mě

Největším lákadlem v národním parku jsou Agua Blanca a San Sebastian, což jsou dvě vesničky ve středu parku daleko od pobřeží. Jejich výjimečnost nemá ale s přírodou co dělat. Jsou zajímavé tím, že zde byly objeveny významné archeologické nálezy (ruiny) z předkolumbovských dob (kultura Manta). Dokonce tady mají i muzeum, kde jsou nálezy shromaždovány

Pokud chcete ovšem lokalitu navštívit, musíte! využít služeb průvodců, kteří se vám při vstupu do vesnic budou nabízet. Dokonce vnutí i koně na kterém pojedete, ovšem jenom proto, aby skásli více peněz. Pokud je tedy vaším koníčkem historie, zaplatíte za prohlídku minimálně 4 USD, plus samozřejmě 20 USD za vstup do NP, což mi připadá jako hloupost. Takže o nějakém nezávislém cestování zde nejde moc hovořit

Celkový dojem z národního parku Machalilla byl pro nás dost ubohý, a nic by na tom pravděpodobně nezměnila ani návštěva ostrova Isla de la Plata. Těch 20 dolarů, co za to chtějí, je dost. Pokud ovšem na ostrov Isla de la Plata nechcete, dá se po parku pohybovat i bez zaplacení permitu. Pozor jen na bránu se správcem, kousek od silnice při cestě na Los Frailes

Parque Nacional Machalilla byl ze všech národních parků co jsme v Ekvádoru navštívili tím nejméně zajímavým

Geograficky je Ekvádor jednou z nejvíce proměnlivých zemí na světě. Se svou rozlohou 283 500 km2 je přibližně třikrát větší než Česká republika. Leží v oblasti rovníku na západním pobřeží Jižní Ameriky omýván Tichým oceánem. Severo-jižním směrem se zde táhnou dvě výrazná horská pásma Cordillery Real (západní Occidental a východní Oriental), aby k východu prudce sestoupily do nížin povodí Amazonky. Neodmyslitelnou součástí Ekvádoru je přibližně 1000 km vzdálené souostroví Galapágy, které je lokalitou s bohatým výskytem exotické endemické fauny

Ekvádor, resp. to co je pod ním, je typickou ukázkou styku dvou litosférických desek - Jihoamerické kontinentální a oceánské desky Nasca. Deska Nasca se sklání, ohýbá a podsouvá se pod kontinent (subdukce) a v tomto místě vzniká hlubokomořský příkop. V hlubších částech Země se deska zčásti natavuje, tavenina stoupá, způsobuje další natavení v kontinentální kůře a horniny se poté objevují na zemském povrchu ve formě vulkánů. Proto je také oblast velice seismicky aktivní, zemětřesení jsou zde velmi častá

Údolí mezi západní a východní Cordillerou je tvořeno náhorní plošinou (antiplano). Je to geomorfologicky velmi komplikovaný útvar protkaný řadou erozních údolí, která se v sopečném materiálu velmi snadno a rychle tvoří. Právě tato údolí jsou místem s největším osídlením

Jednoznačně letadlem. Nabídka letenek je bohatá, z Prahy se s jedním přestupem do Quita, hlavního města Ekvádoru, dostanete hned několika leteckými společnostmi (nejčastěji KLM, Air France, British Arways). Nejlevnější zpáteční letenky pořídíte v intervalu 25 - 29 tisíc korun

Pokud by pro vás nebyl problém odlet z Vídně, můžete výrazně ušetřit se společností Iberia (cena okolo 23 tisíc). I když prodejce letenky bude vždy tvrdit, že to není potřeba, je nutno při opouštění Ekvádoru na letišti zaplatit poplatek 25 USD

Map Ekvádoru můžete v pražských specializovaných obchodech objevit několik, nejčastěji v měřítkách 1 : 1 miliónu. Asi nejprospěšnější mi přijde ta z vydavatelství Berndtson Berndtson Map, která je v užitečné poplastované úpravě dodávaná s fikcou. Můžete si do ní dělat poznámky a ty poté vlhkým hadříkem kdykoli setřít. Předavším na ní ani po šesti týdnech není vidět opotřebení

S podrobnějšími měřítky je to u nás problém, výjimkou může být mapa okolí Cotopaxi v obchodě KIWI. Pokud to s mapami myslíte vážně (chystáte se do odlehlých oblastí, kde budete hodně chodit), nechte jejich nákup až do Ekvádoru

V Quitu na ulici Paz i Niňo v novém městě naleznete Instituto Geográfico Militar (IGN), kde seženete největší množství map Ekvádoru. Včetně kompletních listokladů měřítek 1:25 a 50 tisícům. Jedná se ovšem o vojenský objekt, proto se nenechte zastrašit tím, že vám vojáci u vrátnice seberou pas. Uvnitř je ovšem už příjemná obsluha

Z vlastní zkušenosti můžu průvodce doporučit dva. "Climbing Hiking in Ecuador" - Rachowiecki, Thurber, Wagenhauser, vyd. Bradt 2000 je nejvhodnější pro výstupy na kopce (cena 719,-). "Ecuador the Galápagos Islands" od Lonely Planet je vhodný na přesuny, města, ubytování apd. (cena 728,-). Pořízením především toho prvně uvedeného výrazně ušetříte, obejdete se bez ekvádorců, kteří vás budou za velký peníz do kopců vodit

V češtině příliš knih o Ekvádoru nevyšlo. Zmínim pouze dvě mé nejoblíbenější. "Cesty za Hefaistem" - Jakeš J., Jeník J., vyd. Panorama 1989 a "V ledu a ohni And" - Braun B., vyd. Práce 1976

Používal jsem stan Gemma, péřový spacák, batoh Alpinus Woodpecker 70, Gor-Tex boty Trezeta, Gore-Tex bunda Tilak Raptor XCR, lehké kalhoty Salewa Drylon, benzínový vařič MSR Whisperlite Int., čelovka Petzl Tikka, GPS navigace Garmin Venture. Vybavení na ledovec lze půjčit za rozumný peníz v cestovních kancelářích ve větších městech. Používanou věcí byla také má fotovýbavička. Zrcadlovka Canon EOS 300, objektivy Canon EF 28 - 90 a 75 - 300, filtry polarizační a ND 4, fotobrašna LowePro Orion Mini, negativní filmy Kodak Supra 400

Nejvhodnějším dobou pro treking a horolezecké aktivity v Ekvádoru je "období sucha," což jsou měsíce červen až září. Naopak období dešťů vrcholí v měsících únor a březen. I tak je ale po většině roku nad Ekvádorem šedivá obloha. Obecně lze tvrdit, že nejjasnější dobou dne jsou rána, poté se postupně zatáhne. Paradoxně místem s nejkrásnějším počasím bylo obvykle hlavní město Quito. Ze zkušenosti můžu říci, že se zvyšující se výškou se zvyšuje pravděpodobnost jasného dne se sluníčkem

Tak to je v Ekvádoru fakt pohoda, to bychom se u nás měli naučit. Autobusů jezdí neuvěřitelné množství a jezdí odevšad a kamkoli. Jejich jediným handicapem není ani tak stáří, jako stav silnic. A "silnic" je v tomto případě silné slovo. Zjednodušeně lze pro odhad ceny říci, že co hodina na cestě autobusem to 1 USD. Třeba Quito - Baňos 2,70 USD, Puerto López - Quito 9 USD. Autobusy zastaví všude, kde si na ně mávnete. Což by se hodilo občas i u nás

Jelikož se při cestě do národních parků dostanete až na okraj civilizace, budou projíždějící auta tou jedinou nadějí. Ekvádorci na stopování staví velmi ochotně, a není pravda, že za to chtějí platit. Proto zapomeňte na rady typu, nejdříve se zeptejte za kolik a teprve poté nastupte. Z vlastní zkušenosti můžeme tvrdit, že bychom jeli v mnoha případech zadarmo, kdybychom se neptali za kolik. Postupem času jsme se podle tohoto zjištění zařídili a většinou nic neplatili

Od roku 2000 používá Ekvádor jako svou měnu americký dolar. Mince platí jak americké, tak nově ražené ekvádorské dolary. Jídlo je zde levné, na ulici běžně pod 1 USD, v restauraci velké menu včetně pití 1,5 - 2,5 USD. Levné tu je i ovoce. V supermarketech ve větších městech seženete stejný sortiment jako u nás a za stejné ceny. Ubytování v hostalech je levné, nejčastěji jsem bydleli za 2 - 3 USD za osobu. Velmi levné a rozšířené jsou tu internetové kavárny, od 0,60 USD/hod. výše. Za šest týdnů jsme tu najezdili okolo 4200 km a utratili každý 500 USD, ale pokud se uskromníte (nebudete si platit drahé výlety do pralesa) vystačí vám 300 USD

Povinné očkování do Ekvádoru není. My jsme měli z dřívější doby očkování proti žloutenkám a břišnímu tyfu. Přidali jsme si pouze žlutou zimnici a jako prevenci antimalarikum Delagil. Lékárničku jsme měli napěchovanou jako nikdy, ale nic jsme z toho nakonec, kromě náplastí na puchýře, nepotřebovali. Jen na noc do autobusu bych doporučil Kinedril, lépe se spí, obzvlášť s plným žaludkem

Žaludeční potíže jsme za celou dobu cesty neměli a to díky pravidelné konzumaci slivovice. Vždy ráno nalačno a večer před spaním. Důležitý je krém s ochranným filtrem proti prudkému slunci, jinak se třeba za odpoledne v Quitu dokonale spálíte

Velkým nebezpečím je v Ekvádoru horská nemoc při zanedbané aklimatizaci. Pokud na sobě při výstupu sledujete zrychlení tepu, dušnost, nevolnost a zvracení, poruchy rovnováhy, závratě, světloplachost atd., vykašlete se na kopec a rychle dolů nebo vás budou z kopce snášet indiáni na oslíku tuhého!

Pokud jezdíte do podobných končin jako Ekvádor často, dřív nebo později o něco přijdete. A s tím jsem také odlétal, jen jsem se snažil, abych přišel o co nejméně

Pokud chcete přijít o všechno, tady je pár tipů: výlet na sopku Pichincha nad Quito, výstup pěšky na La Virgen de Quito z centra města, cesta k jezeru Mojanda u Otavala, noční jízda autobusem do Guayaquilu, nebo časté jízdy trolejbusem v Quitu. A právě tam, ačkoli jsme byli maximálně opatrní, jsme přišli o peněženku s 15 USD

Rád bych popsal jak, ale nevím. Snad jedině, že jsme jezdili trolejbusem přes celé město velmi často a naše smysly hlídající oloupení postupem času otupěly. Později jsem se na kluky lupičský šikovný v trolejbuse zaměřil a musím uznat, že to dělají dobře. Je to sranda, když o nich víte, co jsou zač a lezou vám do kapes. Zpětně jsem rád, že to bylo pouze těch 15 dolárků, raději ani nepočítám o kolik bychom přišli, kdyby nám nezůstalo nic

Protože jsem čekal, že zástupci moha druhů papoušků budou kroužit neustále nad mou hlavou a hladové pumy mě budou honit páramem, byl jsem zklamán. Pokud se nevypravíte až hluboko do amazonské džungle, moc zvířat ve volné přírodě nepotkáte

I tak pokud budete mít štěstí, nebo strávíte-li jejich hledáním týdny, můžete potkat i tapíra, pumu a další. Poněkud častější jsou zde pozorování mnoha druhů ptactva. Na pobřeží například pelikáni, albatrosi, fregatky, terej. Ve vysokých polohách Cordilery krouží nad kopci kondoři a v nížinách Amazonie jsou to pro změnu papoušci

Pokud nejste vyloženě nadšenci, kteří stráví čekáním na shlédnutí jednoho druhu ve volné přírodě několik dní, doporučuji navštívit ekvádorské zoologické zahrady. Nejsou to klasické zahrady jak je známe z Evropy, ale místa, kde se cítí zvířata celkem dobře. Alespoň podle toho vypadají. Puma byla jako by ji včera odchytli. Ne jako ty šelmy v pražské zoo, které mi připadají neustálím couráním od mříže k mříži jak mentálně postižené

Především doporučuji zoo San Martin, asi 1 km od Baňos. Ačkoli je zahrada celkem malá, strávili jsme tam asi dvě hodiny. Pokud fotografujete zvířata, je to ideální místo (vstup 1 USD). Při troše trpělivosti, pořídíte snímky jako z divoké přírody. Z mých fotek zvířat je ze zahrady asi třetina. Zbytek je z volné přírody

Další zahrada je v Guayllabamba, najdete ji asi 25 km na SZ z Quita při cestě směrem na Otavalo. To už je zahrada výrazně větší, dalo by se říci hlavní v Ekvádoru. Také proto tam o víkendu směřuje většina obyvatel hlavního města. Z tohoto důvodu, doporučuji její návštěvu ve všední dny (vstup 1 USD). Na rozdíl od zoo San Matin tu můžete vidět i druhy z celého světa.